Pokračování vzpomínek V. Bureše na první republiku, NOF, generalitu a co následovalo po květnu 1945
...
(MUDr. Jaroslav Lhotka
(66)

Dnešní pojem fašismu je zglajchšaltován. Český, prvorepublikový fašismus, to nebylo jen neonacistické hnutí, ale nový hospodářský řád, jenž na základě sociální rovnováhy usiloval o uskutečnění sociální spravedlnosti všem složkám národní společnosti. Proto odmítal a potíral jak liberalismus, tak socialismus, jako zastaralý řád, jenž je neschopný vyvést lidstvo z hospodářské anarchie a bídy, aby zajistil národu jeho svrchovanost. NOF byla založena na úctě k národním a duchovním tradicím na základě stavovského uspořádání moci, podporující blahobyt státu, zatímco blahobyt politických stran jde často na úkor samého státu a tím i všeho obyvatelstva, ať jde o liberalismus či socialismus.
Fašisticky smýšlející mládež v první republice byla organizována od r. 1928 v Junáku N.O.F. Organizace mládeže byly odloučeny příkazem generála Gajdy od jednot NOF a přejmenovány z „Omladiny“ na „Sdružení Československých Junáků“. Do čela Čs. Junáků byl jmenován jako říšský náčelník legionářský generál Hynek Gibiš. Generál Gibiš byl po italském generálu Grazianim (jeho syn byl za Mussoliniho maršálem) za 1. sv.války velitelem našich italských legií a byl to on, jenž věděl o pozadí sestřelení letadla s gen. M.R. Štefánikem. Proto po válce musel být odstraněn z čs. armády, když odmítl vstoupit do zednářské lóže. Z této doby, když komunisté uspořádali provokačně „Rudý den“, uspořádali Junáci NOF současně „Dny červenobílé“ 5. a 6. července 1928, což byly dny přehlídky celého Junáctva ze všech částí naší Vlasti.
Zatímco do vedení NOF se dostala řada osob, jež svým působením stavovskou myšlenku soustavně poškozovaly, Junáci šli za čistou myšlenkou energicky a v důsledku toho došlo mezi Junáky a oněmi rozkladnými elementy ke konfliktu, kdy většina Junáctva šla za svým říšským zemským vedením pod generálem r.l. Gajdou.
Volební program NOF dodnes stojí za zmínku:

1. Státní zřízení musí sloužit pouze celku, tj. národu a nikoli mocenským a třídním zájmům politických a hospodářských skupin a jejich exponentů.
2. Snížení počtu poslanců a senátorů na polovinu.
3. Zodbornění vlády, ministerstev a osobní odpovědnost ministrů.
4. Účelné hospodaření s penězi poplatníků daní. Zkrachovalé banky, konsumy a družstva nesmějí být sanovány milionovými obnosy.
5. Cílevědomě podporovat domácí výrobu ať průmyslovou nebo zemědělskou.
6. Hlava státu musí stát nad zápasy a třenicemi stran a zájmových skupin.
7. Snížení počtu ministerstev.
8. Nadvláda mezinárodního velkokapitálu, zhoubná politika bank a monopolů musí být zlomeny, aby nedocházelo k vykořisťování pracujících stavů v národě.

 Uvedl jsem jen některé body z volebního programu NOF, jenž je dodnes aktuální, ale většinou se nezná. Na schůzích jsem poslouchal generála Gajdu, co říkal o té naší poválečné generalitě ve službách Masaryka a Beneše. Otec mě bral sebou, když přijel Gajda. Jednou mě Gajdovi představil a já jsem muslíbil, že celý život půjdu za jeho ideály. To už jsem znal z vyprávění o generálu Zmekovi, nepohodlném Benešovi. Až kolem roku 1936 byl povýšen na brigádního generála.
Poslední schůzi generálního štábu v r. 1938 svolal armádní generál Syrový. Jak to líčil ve vězení, na této schůzi vystoupili ostře proti Benešovi jako vrchnímu veliteli čsl. armády generálové Rychtrmoc, Kryštof a Zmek, aby jim ukázal spojence, o kterých tolik mluvil po celé roky, že nám v době nebezpečí přijdou na pomoc a obvinili Beneše z vlastizrady. Přítomná Hana Benešová vytáhla z kabelky dámskou pistoli a střelila po Zmekovi. Byl zasažen levý hrot plíce. Po uzdravení žil Zmek v ústraní a do ničeho nestrkal nos, neboť viděl marnost nad marnost a pozbyl zbytek důvěry, že pravda zvítězí v tomto státě, kdy nám vládnou zednáři ve službách jejich vůdce Beneše. Rychtrmocovi zabránil gen. Homola vystřelit.
Generál Rychtrmoc byl po 2. sv.válce, už začátkem roku 1946, popraven a s generálem Kryštofem jsem se setkal v Kartouzích jako s retribučním vězněm. Od bratrance generála Zmeka jsem se v Práchovicích dozvěděl, jak dopadl. Jeho nástupcem se stal ve Vysokém Mýtě plukovník generálního štábu Ing. Bohuš Závada. Ten po okupaci napsal ve své naivitě na ilegální seznam 380 důstojníků, se kterými se počítalo pro odboj a napsal bez vědomí Zmeka i jeho na tento seznam. Ilegální síť byla odhalena, Závada zatčen a u něho nalezen onen seznam 380 jmen. Během několika dnů byli všichni pozatýkáni, Závada byl popraven a Zmeka odvezli do koncentráku Oranienburgu, kde zemřel, snad už v r. 1943. Ještě stačil napsat moták a poslat ho po propuštěném českém studentovi a ten ho předal tomuto sedláku od Přelouče. Pronesl ho v konečníku, ve skleněné ampuli.
Čtyři roky v Reichu nasazen na práce Pracovním úřadem a 10 let strávených v úschovnách rudých, bez možnosti odvolání se k vyššímu soudu, byly dobou sbírání nepříjemných střípků proti Benešorudému moru a jeho ministrantům v rouše Jidáše, s falešnou klerikou Šrámkových lidovců, zahalených do kůží ze zlatého telete.
V Práchovicích jsem se opět setkal s bývalým prvorepublikovým kasařem, rezavým a pihovatým Petrem Růžičkou, jenž si v nacistických mordovných vylepšil svůj politický profil z kasaře na odpůrce nacismu a stal se z něho po válce jeden z nejhrůznějších soudců v Hradci Králové, ale ne ledasjaký. Tak například propustil za zlato z vyšetřovací vazby plukovníka SS JUDr. Raaba. Až se to provalilo a musel si jít odsedět zbytkový trest, když byl před válkou propuštěn na podmínku. V Tmavém dole na Svatoňovicku dělal kápa, nefáral, seděl v kanceláři a vypisoval směny. Byl pravou rukou velitele Kleina a po něm Oumrta. Za rok byl propuštěn opět na podmínku, ale již druhý den vykradl řeznický krám v Odolově, vedle šachty. Znovu odsouzen. Byl poslán do lomu na vápenec, do Práchovic u Chrudimi, kde měl opět lehárnu, bonzoval. Až v r. 1952 spadla klec, když ho poznal jeden z těch 15 přivezených, dopravní přestupkář Hyhlík, který na něj před velitelem ukázal a řekl: „Tuhle svini hledám po válce, když v koncentráku dělal kápa a honil železnou tyčí vězně.“ Velitel zavolal prokurátorovi do Chrudimi a ten dal příkaz k zatčení. Věděl, co ho čeká a tak si ve vazební cele rozbil brýle a podřezal si žíly. Ráno ho našli mrtvého. Tímto lotrem byla odsouzena 16-18 lety vězení skupina 7 Němců od Žacléře a 2 vlajkaři. Z nadřízených nikoho nezajímalo, kdo byl Petr Růžička, ani tresty se nepřezkoumaly. Režim potřeboval otroky – i v Práchovické cementárně.
---

Beneš z pohledu majora Václava Vitáčka v jeho Pamětech
...
(MUDr. Jaroslav Lhotka)

(67)

Poslední těžkou ránu zasadil Masaryk českému národu odkazem na svého nástupce dr. Beneše. Bylo třeba zamést všechny sledy politických a finančních operací před přílišnou zvědavostí veřejnosti. Bylo proto zapotřebí, aby následníkem Masaryka byl Beneš a nikdo jiný.
Osud mne také svedl s Benešem. Měl jsem ho v mládí rád a byl jsem mu upřímným přítelem. Hráli jsme spolu kopanou několik let v juniorech S.K. Slavie v Praze. Beneš byl tenkrát chudý a tichý hoch. Pomáhali jsme mu. Říkalo se ve Slavii, že jeho otec je švec, že mají mnoho dětí, že si koupili domek, který těžce splácejí a že mají bídu.
V r. 1906 jsem odjel do Londýna. Mnoho volného času od fotbalu jsem trávil v British Museum a studoval jsem jeho nekonečné sbírky. Jednou jsem byl v oddělení egyptských mumií a mezi návštěvníky jsem zahlédl podivného mužíčka. Viděl jsem jej zezadu. Byl v haveloku. Dlouho nestříhané vlasy, neoholené vousy a sešlapané podpatky doplňovaly obrázek chudého studenta. V tom se mužíček ohlédl a hned jsem v něm poznal Beneše. Zaradovali jsme se vzájemně ze setkání. Beneš mi vypravoval, že studuje na Sorboně. Ptal jsem se ho, kde bydlí a když mi řekl, že ve Whitechapel (tenkráte známá čtvrť londýnské chudiny a podsvětí), ihned jsem se rozhodl, že tam s ním pojedu. Beneš nechtěl, abych uviděl, kde a jak bydlí, ale já jsem neustoupil. Vzal jsem drožku a jeli jsme, až jsme přijeli k domu a vešli do jeho bytu – totiž k jeho posteli v místnosti, ve které žil také v podnájmu polský Žid, Benešův bytný. Mráz mi běhal po zádech, když jsem spatřil všechnu tu bídu. Místnost byla rozdělena křídou na čtyři díly, z nichž jeden měl od Žida pronajatý Beneš. Na podlaze se batolily děti do šesti let věku pod dozorem osmileté holčičky. Tajně, aby Beneš nevěděl, zaplatil jsem Židovi za Beneše dopředu nájemné. Měl ho předtím zaplaceno na týden. Sebral jsem pak kamaráda k sobě do svého bytu v Earls Courtu, dal jsem ho oholit a ostříhat a obléknout do slušných šatů.
Po 1. sv.válce r. 1919 jsem byl poslán oficielně do Paříže jako zástupce ruských legií na oslavu vítězství. Beneš byl také v Paříži jako ministr zahraničí. Musel jsem se u něho oficielně hlásit. Vlídně a kamarádsky mne přijal a zeptal se mne, zda bych nechtěl nechat vojančiny a přestoupit na službu do ministerstva zahraničních věcí. Naznačil, že by mne brzy jmenoval někam vyslancem. Poděkoval jsem mu za jeho nabídku, neboť jsem se obával, že bych nemohl dělat Masarykovu zahraniční politiku. S Benešem jsem se potom málo stýkal, poněvadž jsem neschvaloval jeho politiku. Počal jsem podezírat a potom chápat, proč a v čí prospěch byl zavražděn ministr financí dr. Alois Rašín, generál M.R. Štefánik a proveden nezdařený vražedný atentát na dr. Karla Karamáře a proč vrazi nebyli ani po zásluze potrestáni, proč byl tak nenáviděn Hradem tentýž Kramář, vůdce Slováků páter Hlinka, Stříbrný, Švehla. Bylo mi jasno, aby si zajistil a udržel vládu v Čechách, byl Beneš všeho schopen, i prodat duši čertu v podobě Stalina.
Beneš byl hlavně úspěšný bojovník za uznání komunistického Ruska. Z přítele komunistů degradoval na Stalinova sluhu a denuncianta.
---

Intrikán Eduard Beneš  I.
...
MUDr. Jaroslav Lhotka
(68)

Strana národně sociální byla založena r. 1897 a v jejím čele stanul novinář Václav Klofáč. Jejím založením začal boj proti sociální demokracii, která nebyla dílem dělnictva, a proto se stala pionýrem kultury německo-židovské. Nacionální stanovisko národně sociální strany bylo na velikonočním sjezdu 1918 nahrazeno stanoviskem internacionálním a ohlášen vstup do socialistické internacionály. Strana se tak rozštěpila na levé a pravé křídlo.
Dne 14.1.1919 mluvil v Národním shromáždění poslanec dr. Jaroslav Stránský, že vláda musí amnestovat všechny bolševické delikty agitátorů bolševismu v ruských legiích. Tehdy byl ještě poslancem za národní demokraty. Brzo přestoupil k národním socialistům, od nichž byl kousek ke komunistické levici. Jako majitel Lidových novin a Hubert Ripka, jejich redaktor, dosáhli pevných pozic v Benešově politickém avanturismu. Po Mnichovu si vzal oba do Londýna a udrželi si křesla i po košické reorganizaci vlády.
Generál M.R. Štefánik musel rozpustit koncem roku 1918 ČNR v Rusku, protože někteří její členové v ní směřovali k bolševismu a poslal je pod vedením dr. Patejdla na soud národa. Z nich Patejdl a Josef David se stanou poslanci za stranu českých socialistů. A vláda poslala Davida nazpět na Sibiř, jako posla k legionářům. Z toho vznikl odpor a legionáři křičeli: „Nechceme žida prezidentem, ale chceme generála Štefánika!“ O tom se po sametové revoluci nemluví a nepíše.
Na popud poslance dr. Jaroslava Stránského byli osvobozeni všichni, které gen. Štefánik poslal jako zrádce našich legií na soud národa a Muna s Haisem zakládají „Svaz nekompromisních legionářů“. Munova agitace nemohla být k prospěchu nového státu, vznikajícího z hospodářských rozvalin Rakouska-Uherska a zápasícího s nedostatky z toho plynoucí, rodiny ožebračeny válkou, nedostatek potravin, uhlí, bytů, šmelina.
Generál Janin je doposud vrchním velitelem čsl. armády, ale francouzská vláda mu po jeho příjezdu ze Sibiře oznamuje, aby zůstal v Paříži a do Prahy vysílá na žádost Beneše gen. Pellého jako zástupce. Dokonce je mu zabráněno, aby se účastnil sokolského sletu v Praze r.1920. Ani po odchodu gen. Pellého z Prahy není jmenován náčelníkem francouzské vojenské mise. Beneš totiž oznámil do Paříže, že by Janinův příchod do Čech byl posuzován jako zasahování Francie do vnitřních záležitostí ČSR. Francouzská vláda ochotně jmenovala generála Mittelhausera do čela vojenské mise.
Dne 8.1.1919 byl spáchán atentát na dr. Karla Kramáře, jenž byl znám svým zásadním odporem k bolševismu a svou politikou intervence čsl. legií v Rusku na květnové mírové konferenci v Paříži, společně s francouzským maršálem Ferdinandem Fochem. Ale 16.11.1921 prohlásil Beneš v parlamentu, že do vnitřních věcí SSSR se nebude čsl. vláda míchat a na zmírnění hladu v Rusku dává prozatím 10 milionů korun. Z nich už 14.2.1922 KSČ obdržela jeden milion. Tak Beneš přispíval na rozvrat republiky. Na Janovské konferenci 1922 byla sjednána obchodní smlouva se Sověty, přiletěla tři letadla s obchodní misí do Prahy, ve skutečnosti s agenty GPU, kteří čmuchali po bělogvardějcích u nás a po 8. květnu 1945 je NKVD likvidovala.
Již v r. 1925 se Beneš vyrovnal s bolševismem a existencí Sovětského svazu a své úvahy o slovanství napsal původně v letech 1925-26 jako polemiku proti Kramářově pojetí slovanství, v Londýně je pak za 2. sv.války upravil a doplnil, znovu pak přepracoval na základě tzv. spojenecké smlouvy na 20 let uzavřené v prosinci roku 1943 v Kremlu. Aby usmířil bolševickou expanzi, dobrovolně věnoval výpalné ve formě Podkarpatské Rusi Sovětskému svazu. Radikální národní demokracie vznikla před sjezdem národních demokratů, aby podrážela jejím zakladatelem Karlem Lochnerem Kramářovi nohy. Lochner začal vydávat se Stříbrného pomocí týdeník Hlas (s pomocí bratra Františka v tiskárně Tempo), v r. 1933. Tiskovou společnost Tempo založil Jiří Stříbrný poté, co byl v r. 1926 vyloučen z národní socialistické strany, neboť svou aktivní činností přerostl jejího předsedu Klofáče. Klofáč ukazoval svým známým dopis od prof. venerických chorob MUDr. Trýba, jenž mu odpovídal, jak vypadají příznaky III. stadia syfilis. Klofáč k tomu vždy dodal, že ji chytil od jedné lehké ženy. Tak byl politicky vyřízen Stříbrný ve straně, kde byl i ministr zahraničí Beneš.
Vznik strany Národního sjednocení se symbolicky datuje k 28. říjnu 1934. Tato strana vznikla, když za ministra zahraničí Beneše ČSR v červnu 1934 „de jure“ uznala SSSR; dne 18.9.1934, za předsednictví Beneše, Společnost národů (dnes OSN) přijala mezi sebe Sovětský svaz, který se stal dokonce členem Rady Společnosti národů. Od r. 1930 převzal, po židobolševiku Čičerinovi, ministerstvo zahraničí jeho zástupce Maxim Litvinov, původním jménem Mayer Hehoch Finkelstein. Národní sjednocení, s Kramářem a Stříbrným v první řadě, ve volbách 1935 propadlo.
Gajda tehdy řekl, že Stříbrný zakládáním dalších a dalších stran tříští pravici a nazval Stříbrného „obchodním příručím s politickými idejemi“. Do strany Národního sjednocení vstoupili ti, kdo byli nespokojeni s dosavadní politikou: Sdružení katolických zemědělců, Selský svaz, Svaz zemědělců a dělníků, Družina dobrovolníků zahraničního vojska (neboli falešní bojovníci za svobodu národa, co se jimi stali po válce), Radikální národní demokracie.
Od vytvoření vlády Lidové fronty ve Francii v r. 1936 českoslovenští komunisti podporují všechny závazky Benešovy zahraniční politiky. Beneš byl KSČ zavázán svým zvolením v prosinci 1935 prezidentem, proto vše dělal ve prospěch SSSR. V době španělské občanské války jezdila komanda NKVD přes naše území do Španělska, kde řídila protikatolický boj spjatý s genocidou katolíků. Václav Kopecký jako poslanec KSČ prohlašuje 27.5.1936: „Chceme jiný vnitřní režim. Nemáme důvěru k vládě. Ať žije vítězná Lidová fronta ve Francii!“ Gottwald a Kopecký nebyli přítomni volbě prezidenta v prosinci 1935, byli v Moskvě, kam utekli před zatčením. Po zvolení Beneše byli amnestováni a už v únoru 1936 zprošťuje Beneš republikána Hodžu funkce ministra zahraničí a jmenuje do ní svého Kroftu, zednáře v Benešových službách.
Dnes je mi jasné, proč tolik mladých v protektorátu vstoupilo do Vlajky, aby po 2. sv.válce bylo pronásledováno všehoschopnou sebrankou pod Benešem.
---

Intrikán Eduard Beneš   II.
...
MUDr. Jaroslav Lhotka

(69)

Pražská vláda dr. Eduarda Beneše začala dělat nacionalistickou až šovinistickou politiku v Sudetech zavedením povinných jazykových zkoušek z českého jazyka pro státní zaměstnance. To nebyly zkoušky z odbornosti. Tím byl vyloučen ze státní správy ohromný počet Němců, československých občanů. Hospodářská krize ve 30. letech a státní zakázky jen pro český průmysl vedly k vysoké nezaměstnanosti v Sudetech, které byly z velké části průmyslové. Němci proto chodili za prací do Říše. To nahrávalo Hitlerově politice, německá sociální demokracie ztrácela v pohraničí své členy a příznivce, kteří přecházeli k Henleinově SDP. Beneš nerevidoval svůj politický postoj k politice vůči sudetským Němcům. Navíc levicově orientovaní Češi dělali svým německým spoluobčanům naschvály: mazali kliky výkaly, v noci házeli do otevřených oken zdechliny. Česká policie byla netečná, dokonce se účastnila akcí natíráním kolomazí bílých podkolenek mladým německým dívkám. Němci si stěžovali na českých úřadech, ale neměli zastání. Z Benešovy polobolševické vlády nevzešla iniciativa, jež by vzala Hitlerovi vítr z plachet, přitom šlo o mocenský konflikt mezi Třetí říší a ČSR.
Benešova politika v Sudetech se dá označit jako politický sadismus. Henleinova SDP měla ve volebním programu, na rozdíl od ostatních německých stran v pohraničí, zakotvenu autonomii sudetským Němcům. Ještě před volbami v r. 1935 byla pro soužití sudetských Němců s českým národem, každý za své. Masaryk dokonce před svou abdikací v r. 1935 pozval Henleina na Pražský hrad, aby se seznámil s politickým programem Sudeten Deutsche Partei, a ten byl pro zachování celistvosti ČSR s autonomií Němcům. Ostatní německé strany v ČSR – německá sociální demokracie, němečtí katolíci, zemědělci, křesťanští sociálové – ve svém programu neměly požadavek na autonomii. Beneš by ji musel dát i Slovákům, jak bylo zakotveno v Pittsburské dohodě 1918 v USA, před vznikem republiky. Klíčovým problémem celé Benešovy politiky byl nevyvážený poměr k Německu a na druhé straně k SSSR, ve kterém spatřoval pomocníka v socializaci Československa. Jeho prokomunistický postoj měl za následek likvidaci československé generality, která nešla s intrikánem Benešem. Mnichov 1938 dal v plném rozsahu za pravdu Gajdovi. Tímto Benešovým aktem kapitulantství jsme nezabránili Hitlerově rozpínavosti, ačkoliv to bylo naší morální povinností. Další státy jako Polsko a Norsko se postavily na odpor i když chabý, ale alespoň bojovaly. Do Hitlerova klína spadla neporušená výzbroj a výstroj pro 42 divizí.
Kdyby zůstal Gajda šéfem generálního štábu čsl. armády a Švehla nezemřel v r. 1933 (za podezřelých okolností), došlo by k spolkovému uspořádání ČSR. Jenomže to Masaryk a Beneš ve službách zednářství nepotřebovali. Provedli čistku v armádě a zbavili ji hrdinů 1. sv.války. Nejprve zlikvidovali generála Hynka Gibiše (přítele Mussoliniho a velitele čsl. italských legií pod italským generálem Grazianim), pak přišel na řadu generál Gajda a po něm další generálové: generál zdrav. MUDr. Bohumil Konopásek, generál František Kozel, generál Jan Kniha atd.
Kolem roku 1932 vyšla tiskem báseň Kolmana Cassia: „Bibi, královská opička“. Báseň byla zkonfiskována; byla zde tuhá cenzura tisku, nikoliv demokracie! V básni je zesměšněna osoba ministra zahraničí Beneše.
Za existence ČSR, počínaje 28. říjnem 1918, byla nasazena do každé politické strany pravice všehoschopná individua Pražským hradem. Proto to nikam nikdy nedospělo ke zdárnému konci. V NOF to byl JUDr. Jiří Branžovský (Branstein), v lidové straně dr. Alfréd Fuchs, svobodný zednář, jenž svým dílem o sv. Bernadetě se překabátil v pokřtěného žida, v republikánské straně levicově orientovaní Udržal, Stržil, Lustig a Svoboda z Popovic u Jičína. Tento poslední se stal po květnu 1945 moderním otrokářem, na jeho rozsáhlých latifundiích pracovali po své práci ve věznici Valdice, bez jídla, až do pozdních nočních hodin, pokvětnoví otroci. Už tehdy spolupracoval s komunisty. Jeho syn se stal za totality komunistickým okresním prokurátorem v Jičíně a chtěl zlikvidovat vězněného Milo Komínka, odsouzeného po roce 1948 na 20 let, neboť měl jako okresní prokurátor dozor nad pověstnou věznicí. Dal se do služeb satana, a proto skončil špatně.
Dr. Karel Pergler, národovec, jenž připravil Masarykovi cestu k přijetí prezidentem Wilsonem, byl po vzniku ČSR jmenován velvyslancem v Japonsku. Celý komplot proti němu připravil Beneš. Jeho nejbližší spolupracovníci na vyslanectví v Tokiu, Novák a Reichmann, oba (židé) ve službách ministra zahraničí Beneše, s pomocí slečny Eliášové, úřednice na čsl. velvyslanectví, která psala a posílala Haně Benešové na dr. Perglera hanopisy, rozšiřovali pomluvy, jaký zde vládne nepořádek na vyslanectví, že Pergler kšeftuje s piany a nevěnuje se práci. Tak byl Pergler z diplomatických služeb odvolán. Reichmann podněcoval další spolupracovníky k nekalostem vůči Perglerovi.
Když Stříbrný s Gajdou vytvořili „Ligu proti vázaným kandidátním listinám“ (strany mohly tehdy kdykoliv odvolat a zbavit poslaneckého mandátu politika), dostali jen 3 mandáty (Stříbrný, Gajda, Pergler), po volbách konaných v říjnu 1929. Ale už v r. 1931 poslanecký mandát Perglerovi nebyl uznán, že prý jde o cizího státního příslušníka. Pergler podal odvolání v žalobě k Národnímu shromáždění. A tato žaloba se „ztratila“ na poště a Pergler byl rozhodnutím volebního soudu, složeného ze zástupců parlamentních stran, zbaven poslaneckého mandátu, protože ho neverifikovali. Už tehdy politické strany byly ve službách ministra Beneše a byly prohnilé jako dnes! Reichmann pak zveřejňoval v Klofáčově Českém slovu chvalozpěvy na Beneše, aby ukázal mravní propad Perglera. Pergler pak odešel nazpět do USA, kde vydal knižně své zážitky z ČSR „Za nového režimu“ a kde popisuje též zdiskreditování velvyslance v USA dr. Štěpánka, o které se zasadil též ministr Beneš. O něm vydal na veřejné schůzi Čechoslováků v Chicagu 18.9.1932 svědectví. Pravda tak vyšla na Boží světlo a Beneš se stal intrikánem světového formátu. Na paměť tohoto defraudanta, hazardního hráče rulety v pařížském kasinu za 1. sv.války, jenž národ přivedl ke dvěma Mnichovům – 1938 a k rudému 1948 – zavedl prezident Havel dekorování medailí Eduarda Beneše za zásluhy k vlasti. Jejím prvním nositelem se stal bývalý ministr kultury Pavel Tigrid-Schönfeld.
Musíme si zvykat přijímat PRAVDU!
---