Pozvání V. Burešem do temných proudů II

MUDr. Jaroslav Lhotka
...
(50)

S Johannem Siebertem jsem se setkal v lágru Hostinném v Podkrkonoší po roce 1945, kam jsem byl dán z Kartouz na práci do fabriky „KRPA“ (Krkonošské papírny). Šéf královéhradeckého gestapa si zde odpykával trest doživotního žaláře po r. 1945. Naštěstí pro něho se našlo dost svědků, kteří před soudem svědčili v jeho prospěch, některým dokonce zachránil život, takže nedostal trest smrti, ale doživotí.

Johann Siebert byl před 2. sv.válkou zaměstnancem Agfa filmu v Berlíně a nakonec mamutího koncernu I.G.Farben. Po nástupu Hitlera k moci v r. 1933 se jako člen SS stal pracovníkem Heydrichova SD (Sicherheitsdienstu) a po okupaci 15. března 1939 a vzniku protektorátu Čechy a Morava se stal pracovníkem pražské centrály SD. Nakonec byl přeložen jako šéf gestapa do Hradce Králové.

Tento člověk, když viděl, kam se Hitler se svou politikou řítí, si pro svou potřebu založil soukromou evidenci jemu známých agentů gestapa a SD a nakonec si zřídil ve švédské bance bankovní konto. Do trezoru banky uložil i seznam agentů. Nakonec byl těsně před zhroucením nacismu zatčen a uvězněn a zde přečkal konec války. Po válce měl být oběšen. Tento člověk věděl ze své bohaté činnosti velmi mnoho o českých agentech ve službách gestapa z řad komunistických funkcionářů, z nichž se mnozí po květnu 1945 stali prominentními politiky a vládními činiteli a zejména po 25. únoru 1948 měli rychlý postup. Především to byla postava prvního poválečného ministra vnitra, komunisty Václava Noska, jenž byl za protektorátu propuštěn z vězení a jako nacistickému agentu mu byl umožněn odchod do Anglie po vykázání aktivní činnosti ve prospěch Německa. V Anglii spolupracoval jako dvojí agent pro SSSR.

Za protektorátu měli Sověti u nás své agenty, zejména na poštovních úřadech, kde zadržovali korespondenci nepřátel bolševismu a ve spolupráci s gestapem napomáhali likvidaci jim nepohodlných osobností českého národa. Mezi těmito agenty pracoval i Choutka. Nosil silné brýle, měl dolíčkovatý obličej. Za První republiky jako československý důstojník v hodnosti nadporučíka byl za defraudaci peněz eráru propuštěn z armády. Za protektorátu se živil podomním obchodem s textilem. Látky měl v kufru. Jednou seděl Siebert v hospodě v Podlažicích u Chrastu ve východních Čechách. Přišel tam Choutka s kufrem v ruce a pozdravil přítomné gestapáky „Heil Hitler!“ Slovo dalo slovo, Siebert poznal, že Choutka je všehoschopný člověk a Siebertem mu byla přislíbena odměna 70 tisíc korun za spolupráci, na úřadovně gestapa v Hradci Králové. Zde obdržel vysílačku a trhaviny, které uschoval s vědomím gestapa ve mlýně v Ležákách. Mezitím si vybudoval z podobných individuí jako byl on sám svůj partyzánský štáb v obci Ležáky. Při navázání kontaktů s vesničany se se svými kumpány jako partyzán nestyděl debužírovat vejce, mléko, husy, máslo, sádlo, maso – v kraji chudých lidí, kteří mu na jeho partyzánštinu naletěli. Při nejbližší akci vyhodil do povětří koleje místní lokálky. Gestapo ihned udělalo kolem Ležáků zátah, svezlo z okolí české četníky, pro výstrahu obyvatelstvu. Přitom šlo najisto do mlýna, aby zde odkrylo Choutkou uschovanou vysílačku a trhaviny. Svědkem této akce byl i český četník Kříž, italský legionář, čestný člověk. Gestapo je sem svezlo, ale domů se museli dostat po svých, pěšky.

Četník Kříž z Rychenburku řekl po likvidaci Ležáků svým známým, že v tomto zapomenutém kraji, kde jsou Ležáky, někdo, kdo věděl o vysílačce a trhavinách, musel vše vyzradit gestapu, protože šlo najisto. Tou osobou byl Choutka. Ten se o výroku četníka Kříže dozvěděl, a proto po květnové revoluci 1945 musel rychle jednat. Kříž byl potajmu oběšen, aby se neprovalila Choutkova „partyzánština“. Z Choutky se stal komunista a ještě v r. 1945 krajský předseda Svazu protifašistických bojovníků a přísedící u lidových soudů ve východních Čechách, kde notně nakládal na výši trestů podle Benešových retribučních zákonů, aby se stal postrachem pro souzené. Chtěl se tak zbavit nepohodlných svědků své utajované temné minulosti. Johanna Sieberta se mu po válce zlikvidovat nepodařilo.

Václav Bureš v lágru Hostinném vyprávěl Siebertovi, kdo ho soudil v r. 1945, neboť Siebert byl zvědavý, když dostal taky doživotí. Když uslyšel jméno Choutka, zbystřil pozornost a začal se vyptávat, jak Choutka vypadá. Vše hrálo a tak se zaradoval. Požádal o předvedení k veliteli vězeňského lágru Kleinovi a jemu oznámil, co na Choutku věděl. Klein zavolal StB, která přijela za 1,5 hodiny. Od výslechu se Siebert vrátil s kapsami plnými cigaret. Pak Siebert záhadně zmizel. Byl odvezen do pověstného Leopoldova. Ministrem vnitra byl tehdy Karol Bacílek, agent NKVD. Choutkova temná minulost coby komunisty se nesměla dostat na veřejnost. Siebert v lágru říkal, že jako byly Ležáky, tak podobná akce byla předtím s Lidicemi.

Uvězněný Bureš se sešel s uvězněným Choutkou, když byl přeložen do lágru v Práchenicích k práci v lomu na výrobu cementu a vápna. Zeptal se ho, kolik korun z těch 70 tisíc dostal od Sieberta. Choutka byl zděšen, že se vše provalilo, přijela StB, nasadili mu želízka a odvezli neznámo kam. Slehla se po něm zem.

Po Bacílkovi byl jmenován prezidentem A. Zápotockým ministrem vnitra Rudolf Barák, za prezidenta A. Novotného odsouzený jako zloděj a defraudant. Přišel sedět do Valdic, dali ho na celu, kde byl Milo Komínek. Barák se Komínkovi rozpovídal také o Siebertovi. Barák nebyl žádný lidumil a poměry ve vězení za Baráka jako ministra vnitra pocítil i Komínek, když ho nechal přemístit do Leopoldova, aby mu zostřil trest 20 let. Komínek mu to nepřipomněl a tak se Barák rozpovídal, jinak by se nic pro mukla užitečného nedozvěděl.
Siebert za Barákova ministrování sehrál důležitou úlohu. Padesátník, sešlý vězením reálného socialismu, teď vypadal na sedmdesátníka, začal vyprávět StB neuvěřitelné historie vládních komunistických bossů, členů ÚV KSČ. Za Barákův slib propuštění byl ochoten spolupracovat jako agent StB na odhalení temné minulosti komunistických bossů, počínaje prezidentem A. Zápotockým. Barák, stejně jako Heydrich, začal sbírat materiály na vládnoucí komunistickou smetánku z doby její kolaborace s nacismem. Skutečně podepsal propuštění Johanna Sieberta z vězení. Siebert se stal agentem. Tato spolupráce byla výhodná pro oba. Lékaři MV ho dali se zdravím do pořádku, dostal slušný byt a kapesné, dokonce dostal zaměstnání v Praze, na Můstku, jako prodavač koberců.

Siebertovi se tak navrátila paměť, rozpomenul se na své agenty. Jeho paměť ožila, už nezatloukal, dokonce z národního hrdiny Julia Fučíka udělal jednoho z nejvýkonnějších udavačů, přestože jeho řídící gestapák Boehm byl mrtvý a většina zajímavých protokolů byla z příkazu Ladislava Kopřivy (taktéž spolupracovníka ve službách nacismu) zlikvidována. Kopřiva, bývalý agent gestapa, byl krátký čas po válce ministrem národní bezpečnosti a pak předsedou protifašistických bojovníků. Tak si mohl Barák dát do pořádku notně ochuzený archiv o Fučíkovi. Siebert se postaral o materiály proti Ladislavu Kopřivovi, Karolu Bacílkovi, Viliamu Širokém. Dokonce popsal podrobně udavačskou činnost Antonína Novotného a jeho přítele Jindřicha Kotála, jenž za Barákova ministrování vykonával funkci náměstka ministra vnitra. V Mauthausenu Novotný spolupracoval s táborovým gestapem při likvidaci pro komunisty nepohodlných českých lidí. Po osvobození Mauthausenu přijelo pro Novotného a spol. zvláštní auto pro odvezení do ČSR.

Siebert navrhl Barákovi, aby mu byl umožněn odjezd do Švédska, kde má v sejfu uschovány materiály na agenty gestapa. Barák na návrh nepřistoupil, dobře věděl, že zájem o Sieberta by byl po opuštění republiky velký. Proto Siebert popsal Barákovi systém proplácení agentů gestapa, přičemž jejich vyúčtování se ukládala do archivu Národní banky v Praze. Tak měl náhle dvě plná nákladní auta těchto materiálů. Jejich zpracování si vyžádalo mnoho zaměstnanců a ti nemlčeli. Až se to doneslo k prvnímu tajemníkovi KSČ a prezidentu republiky v jedné osobě, soudruhu Antonínu Novotnému. Ve službách gestapa tak měl Barák materiály na Antonína Novotného, Vladimíra Kouckého, Jindřicha Kotála, Ladislava Kopřivu, Karola Mesteka (ministr zemědělství), Gustava Klimenta (ministr těžkého průmyslu) a řadu dalších významných činitelů, spolupracovníků gestapa (Viliam Šalgovič).

Siebert popsal Barákovi dalšího spolupracovníka gestapa, českého konfidenta Jaroslava Nachtmanna, kterého si Sověti po válce odvezli do SSSR spolu s Friedrichem a Leimerem. Nachtmann se hojně objevoval ve spisech z Národní banky. Barák přes Chruščova dosáhl jeho propuštění ze SSSR pro potřeby MV v Praze.

Z příkazu Novotného byly spisy převezeny do péče zvláštních fondů ÚV KSČ, tj. k likvidaci. Barák z nich stačil ještě před odvozem vyjmout ty nejdůležitější na Novotného, Kouckého, Širokého, Fierlingera, Kopřivu a uložit spisy do svého osobního trezoru na MV. Odchod Baráka na předsednictvo vlády a nástup Lubomíra Štrougala do funkce ministra vnitra znamenal pro Sieberta ztrátu paměti při spolupráci s StB. Bylo mu jasné prožít zbytek života mimo vězení – Leopoldov, jenž měl špatnou pověst, bachaři byli negramotní, ani neznali hodiny, týrali klencáky až do úplného zhroucení (v počtu 300 klencáků bylo pravidlem). Tak skončil Rudolf Beran.

Na zasedání politbyra ÚV KSČ Novotný obvinil Baráka z rozkrádání. Když Široký navrhl zatčení, Barák mu připomněl udavačskou činnost ministru vnitra Šaňu Machovi za Slovenského státu a spolupráci s Hlinkovou gardou a jeho tzv. ilegální útěk z ilavského vězení, Otakaru Šimůnkovi, předsedovi Státní plánovací komise, připomněl nezvěstného bratra, jenž je agentem anglické výzvědné služby, Fierlingovi připomněl šmeliny s vilami. Barák si myslel, že na MV měl po prověrkách jen spolehlivé lidi. Když se nenašel klíč od jeho soukromého trezoru, vypáčili ho a v něm našli také spisy na Novotného. Ty se dostaly na jeho stůl, Novotný za zády Baráka svolal politbyro a dal odhlasovat jeho zatčení. Barák se nenechal zatknout pro imunitu poslance NS. Novotný pak druhý den přijel se Štrougalem na Předsednictvo vlády zatknout Baráka. Barák žádal předložení zatykače, podepsaného generálním prokurátorem. Štrougal se obrátil na Novotného: „Ty můžeš, Toníku, zatknout každého bez příkazu.“ Na to zareagoval Novotný slovy: „To se ví, že mohu a zároveň tě, Rudlo, vylučuju ze strany!“
---