Masaryk jako zrádce ruských legií
...
MUDr. Jaroslav Lhotka

(57)

Sovět bolševických komisařů Ruska podepsal ubohý mír brestlitevský s válčícím Německem. Došlo k přechodnému odpadnutí Ukrajiny, v Kyjevě se ustavila ukrajinská centrální rada. V novém ukrajinském státě bylo naše vojsko najednou jako cizí, nechtěné. Navíc vrchní německé velení soustřeďovalo na hranicích s Ukrajinou vojska, k obsazení Ukrajiny. Byly proto sebrány k přepravě našich pluků lokomotivy s vagóny, na levý břeh Dněpru. První divize, bez dopravy, se musela pěšky dostat ze Žitomíru do Kyjeva, místa koncentrace, pod německým náporem. Němci se dostávali ze tří stran k Bachmači, vlakovému uzlu. Velení bitvy u Bachmače měl plk. Červinka. Němci nepochodili a železniční přeprava probíhala dnem i nocí. Dne 9.3. 1918 začaly boje v okolí Bachmače. V tu dobu odjel Masaryk z Moskvy a z Ruska vůbec, aby zanechal legie svému osudu. Hanácký 6. pluk prokázal na bachmačských pláních hrdinství proti značné německé přesile, ve čtyřdenní bitvě. Němce, padlé někde až v celých kupách, odváželi v noci.

Neschopné politické vedení OČNR, v jehož čele byl Prokop Maxa, ustavený prof. Masarykem, se pletlo legiím pod nohy. Zbabělé Masarykovy směrnice o vydání zbraní do rukou bolševiků-zrádců Dohody měly zavést legie na sever, do zkázy, zatímco ve Vladivostoku už byla část legií. Čeljabinský sjezd pak zradikalizoval revoluci našeho vojska proti Masarykovi a jeho politickému vedení, s Gajdovým vystoupením začal proti bolševikům bojovat podél sibiřské magistrály jako vlakové tepny.

Kdo byl Prokop Maxa? Učitel na obchodní akademii před válkou. Do války byl odveden jako záložní důstojník a poslán na ruskou frontu, kde v létě 1915 byl zajat. Když chtěl dělat revoluci, proč si nevzal do ruky pušku a na záda ranec a nešel na pozice jako mladý chlap? Místo toho odjel do Stockholmu, kde se na poradách II. internacionály kontaktoval s Bohumírem Šmeralem, aby se legie zbolševizovaly, jako to dělal Vodička, až se z toho plukovník Josef Švec zastřelil. Jako politický představitel odbočky ČNR byl po bolševickém převratu titulován politický komisař. Od března do května 1918 vedl jednání v Moskvě s Trockým, jako žid s židem, o přepravě jednotek na sever a pak do Francie. Když naše legie odmítly spolupracovat s bolševiky a obsadily sibiřskou magistrálu, vyhlásily tím bolševikům boj. Trocký vydal rozkaz zastřelit každého Čechoslováka chyceného se zbraní v ruce. Předtím byli mučeni a jejich mrtvoly zohaveny. Takoví byli naši milovaní bolševici ve skutečnosti, komunisti proto pronásledovali po tzv. osvobození v r. 1945 bývalé ruské legionáře, kteří za protektorátu varovali národ před komunismem šířícím se ze Sovětského svazu. Maxa od května 1917 zastával funkci předsedy zajatecké komise a rozhodoval, kdo ze zajatých Čechů bude přijat do tvořících se legií. Od srpna 1917 byl jmenován místopředsedou OČNR z příkazu prof. Masaryka a byl vyslán do Stockholmu, kde se poprvé setkal s Trockým-Bronsteinem na poradách II. internacionály, která se stala líhní pro vytvoření členské základny III. internacionály se sídlem, po vyhrané bolševické revoluci, v Moskvě.

Když se Trockému nepodařilo po tři měsíce, od března do května 1918, kdy byl v Moskvě u Trockého Prokop Maxa, přimět ruské legie k poslušnosti a upustit od cesty do Vladivostoku, jak to požadoval Maxa dle Masarykových instrukcí, byl v Moskvě vězněn jako rukojmí. Až na Masarykův zásah byl v prosinci 1918 propuštěn. To už přijel do Moskvy generál M.R. Štefánik a odvolal Düricha z ČNR. Nedá se říci o všech jejích členech, že byli špatní po morální stránce, jako byl Prokop Maxa nebo Bohdan Pavlů. Mezi ně rozhodně nepatřil Josef Dürich. Štefánik patrně neznal do hloubky morální charaktery tohoto politického vedení. Nejhůře dopadl Dürich, po skončené válce byl denunciován a nikdy mu nebyla dána možnost obhajoby v nové republice, ačkoliv Dürich v roce 1920 žádal, aby byl postaven před soud. Ani náš exil v USA neměl možnost si ověřit, jakých zločinů se za války Dürich dopustil. Tento sedmdesátiletý stařec byl před národem označen za mravně zpustlého politika.

Čeljabinský sjezd (květen 1918) dokonal revoluci českého vojska proti Masarykovu politickému vedení. České vojsko se zmocnilo sibiřské magistrály a s úspěchem hospodářské organizace tohoto rozsáhlého území zamezilo statisícům odpočatým německým a rakouským zajatcům navrátit se na západní frontu a konečně umožnit vytvoření nové východní fronty. Naše osvobození pak bylo dovršeno domácím převratem 28. října 1918. Ministrem národní obrany se stal sociální demokrat Klofáč. Ministr války generál Štefánik byl tímto vyřazen mimo, protože měl dobré styky s Vatikánem. Podnět na likvidaci Štefánika údajně vyšel ze zednářské lóže, odkud vyšel i povel na zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevě. Příčina byla v obou případech podobná: překazit, aby v podunajské Evropě vládla katolická velmoc. Takováto obava mohla mít původ v osobě Františka Ferdinanda a v jeho koncepci státněpolitické, jako v osobě generála Štefánika, jenž po válce počítal se zrušením zednářských lóží, které rozložily Rakouskou monarchii.

Štefánik byl známý svým odporem vůči bolševismu a bolševikům, na rozdíl od Masaryka a Beneše a v katolicismu hledal protiváhu k Masarykovi i Benešovi. Nebylo těžké v těchto kruzích ukázat na Štefánika, co chce provést, když do bolševické revoluce byly investovány bankovními židovskými domy v USA miliony dolarů. O bolševismu prohlásil: „Bolševismus je nepřítel lidstva a musí se proti němu bojovat. Bolševismus kupuje duše za výhody a tvoří strany banditů a sektářů. Bolševismus, toť rozklad, bída a hlad.“ Všechno jsme od 9. května 1945 už prožili.
Prokop Maxa vstoupil po válce do diplomatických služeb, za 2. sv. války odešel do Anglie, působil v čele Státní rady v Londýně, v r. 1944 se zapojil do sovětského slovanství, po 25. únoru 1948 vedl akční výbor a řídil čistky mezi odbojáři a v letech 1951-1957 byl jako komunista členem ústředního výboru Svazu protifašistických bojovníků.
----

Opožděná reportáž z Pankrácké věznice
...
MUDr. Jaroslav Lhotka

(58)

Ve věznici na Pankráci v Praze se po únoru 1948 sešli dva vojáci od Zborova, kornilovský rozvědčík z České družiny Antonín Mikuláš Číla a dobrudžský bojovník ze srbské divize Jan Šípek, mezi generalitou nazývaný Bulhar. Číla dostal 12 let vězení a Šípek 15 let – zemřel v r. 1956 na Mírově.
Brigádní generál Číla byl už v roce 1915 u kornilovských rozvědčíků jako poručík ve zborovské bitvě a později v bojích na samarské frontě s poručíkem MUDr. Oldřichem Navarou. Byl několikrát vyznamenán. Při vytváření III. divize byl jmenován velitelem 10. pluku, s nímž se navrátil do vlasti. V roce 1925 byl velitelem 4. divize v Hradci Králové, ale stále trčel na hodnosti brigádního generála, držel se Církve a do zednářské lóže nevstoupil, jako druh od Zborova, brigádní generál Václav Petřík. Za války pak žil v ústraní a v klidu. V r. 1949 ho i s bratrem, akademickým malířem, komunisti zavřeli, protože jim nevoněl a nesympatizoval s komunisty, na rozdíl od Beneše a Šrámka.
Proč Beneš zanevřel na generála Petříka, o tom si, mimo jiné, oba uvěznění generálové povídali v Pankrácké věznici. O tom mluvil generál Číla, že Beneš měl dobře placené špehy, jež sledovali naši generalitu. Generál Petřík si vyšlápl při Orelském sletu v r. 1929 mezi Orly, kde ho zastavil redaktor Orla, pan Vítězslav Horyna a hovořili spolu. Generál Petřík, ověšen řády, včetně francouzských, stal se trnem v oku Benešových špehů. Byl z toho kobereček u Beneše, následovala msta a zaražený postup na vyšší místo. Ti ostatní, co přísahali na husitské velikány, předběhli Petříka o 3 až 4 stupně a stali se veliteli divizí, kteří za Heydricha sklouzli po zednářské maltě pod gilotinu – už v říjnu 1941. Beneš generálu Petříkovi vytkl, že na podobná shromáždění se chodí v civilu a ne se ověšet vysokými spojeneckými vojenskými řády. Řád Čestné legie určoval cestu do zednářské lóže a tento řád vlastnili všichni, kdo za 2. sv.války vstoupili do politiky; skončili pod gilotinou, zatímco ti, kdo řád měli a nikam se neangažovali, byli za nacismu pod dozorem a občas vyslýcháni, jako např. generál Syrový.
Dělnictvo v továrnách pracovalo pro Říši. Proto Heydrich chtěl srovnat mzdy dělnictva na úroveň mezd v Říši, což se nelíbilo Hitlerovi. Platy českých dělníků byly za prezidentování Beneše jedny z nejnižších v Evropě, a proto tak veliká chudoba dělnictva. Toho si byl vědom Beneš se Šrámkem, aby vyhecovali orelské fanatiky spáchat atentát. Atentát se zdařil, krvácela zklamaná a obelhaná inteligence, které se potřebovali zbavit komunisti a Stalin, když bylo vyhlášeno stanné právo za heydrichiády.

Oba generálové, Číla a Šípek, ve vězení v r. 1949 vzpomínali na vzestup a pád generála Gajdy. Ze strachu, aby Gajda nevzbouřil Slováky proti Hradu, protože ze slíbené autonomie pro Slováky sešlo, jak bylo stvrzeno Pittsburskou deklarací v USA, odvolali Gajdu z Košic proti jeho vůli do Prahy, kde byl jmenován náčelníkem generálního štábu. Zde ho Masaryk s Benešem měli na očích a hlídali každý jeho krok. Gajda cítil tah Masaryka a Beneše, oba nelibě nesli sympatie Slováků ke Gajdovi. Generál Gajda měl Čílu rád, a proto se se mu svěřil se svým tajemstvím, jak se setkal v Praze s generálem Amedéem Jametem, šéfem válečné školy, a ten mu řekl o tomto postu, že o něj nestál. Beneš ovlivnil Eduarda Herriota, radikálního socialistu, aby poslali z Francie někoho z válečné školy jako profesora do ČSR místo generála Janina. Toho neměl rád, protože v Rusku, jako nejvyšší hodností Francouz, byl vrchním velitelem ruských legií bojujících pod Dohodou a tak se důvěrně znal i s Gajdou.
Proto generál Jamet ke své nelibosti musel vzít to místo a přibrat k ruce některé francouzské důstojníky. Jamet se dobře znal s ministrem Pierrem Lavalem, jenž klasifikoval Beneše jako bezcharakterního avanturistu politické scény a vojenského diletanta. Laval se nechal slyšet, že Herriot přiměl Beneše, aby silně zbrojil, neboť Francii válka zdecimovala, disciplina je špatná a dosud se nezhojily rány po válce, kdežto ČSR se válka vyhnula.
Generál Číla byl přesvědčen, že od tohoto setkání Gajdy s Jametem byl Gajda přesvědčen, že je třeba Beneše zlikvidovat, neboť se dozvěděl od generála Jameta, že stát ČSR je bez záruk spojenců a jeho životnost je určena dle ministra Delbose na 20 let. To se vyplnilo v r. 1938. Jamet se divil, proč se místo zbrojení nestaví u nás komunikace, když nevíme, pro koho zbrojíme a dojde-li k válce, co potom?
Bylo vyzbrojeno 42 divizí, ale pro pořebu Hitlera po Mnichovu 1938. Výzbroj a výstroj pro 42 divizí musela být v neporušeném stavu předána Německu. Tak to stálo v uzavřené dohodě mezi Anglií, Francií, Německem a Itálií, a k tomu ztráta pohraničních oblastí a jejich vyklizení dle rozvrhu komise.

Gestapo vyčetlo Gajdovi, proč nevrátil Anglii a Francii vysoké řády ihned, jak proti němu začal Beneš vést kampaň a oni spojenci k likvidaci Gajdy mlčeli po celou dobu. Na gestapu mu řekli, že to byla jeho povinnost vojenské cti a povinnost oněch velmocí, kterým posloužil, a tím si zkazil důvěru Říše.

Po 2. sv.válce vítali Beneše tzv. partyzáni a lůza, které dal Beneš v plen Sudety a k tomu otevřel hranice na Balkán, aby místo Němců tam „budovali“ novou republiku cikáni z Balkánu s pomocí lůzy, jež nikdy nic neměla, jen to, co ukradla. Opět se budovala republika na písku, až došlo na Beneše a Šrámka – podepsaná bratrská spolupráce na 20 let za války v Kremlu se po válce smrskla na 2,5 roku. Ještě v říjnu 1947 leželo ladem 120.000 hektarů půdy. To byl první důsledek odsunu Němců. Nedalo se mu odpomoci ani repatriací volyňských Čechů. A tak se po únorovém puči komunistů začalo dále zavírat do koncentračních táborů a znovu se popravovalo.
Kdyby ti slavní generálové dali na slova generála Gajdy v roce 1925, nemuselo k těmto tragédiím dojít. Jak to řekl generál Syrový ve vězení v r. 1947: „My jsme považovali Gajdu za divočáka a dnes jsme za tu chybu ve vězení.“
----

Masaryk jako sluha sionismu
...
MUDr. Jaroslav Lhotka
(59)

Za vlády cara Mikuláše II. (1894-1917) vrcholila krize ruské společnosti. Rolníci se bouřili a zapalovali velkostatky, dělníci stávkovali, studenti demonstrovali, inteligence byla prolezlá okultismem a nikoliv vírou v Boha. Většina socialistických a bolševických předáků byli zednáři vysokého svěcení (Lenin, Trocký, Béla Kuhn, Kurt Esner – 33. stupně). Už před první světovou válkou byla politika socialistických stran řízena zednářskými lóžemi, které řídily i politiku jejich zdánlivých nepřátel-buržoazních liberálů, jež byli manipulováni zednáři.

První měsíce světové války byly pro Rusko úspěšné. Nejvyšší velitel, velkokníže Nikolaj Nikolajevič, příslušník ruského panovnického rodu, obsadil Halič, v září 1914 dobyl Lvov a překročil Karpaty. Vydal v duchu panslavismu několik manifestů pro destabilizaci politické situace na slovanských územích Rakouska-Uherska, které přispěly k tomu, že ruský Hlavní stan příznivě shlížel na aktivity českých spolků v Rusku a na působení České družiny. Sabotážemi ruským podzemím nastal obrat a ruská fronta se začala hroutit za Mikuláše II. jako vrchního velitele. Těsně před abdikací jmenoval v březnu 1917 velkoknížete opět vrchním velitelem. Prozatímní vláda to však neuznala, zbavila knížete všech vojenských funkcí a poslala ho do penze na Krym. Po bolševickém převratu odešel do francouzského exilu jako hlava monarchistické emigrace. Mikuláš II. na nátlak Anglie a Francie podepsal v noci z 15. na 16. dubna 1917 abdikaci. K moci se dostala nová prozatímní vláda v čele s eserem, příslušníkem socialistické strany, Alexandrem Kerenským-Adlerem (po obou rodičích). Po smrti otce se matka znovu provdala, tentokráte za Rusa Kerenského.

Masaryk se za Rakouska exponoval v Hilsnerově aféře, což mu vyneslo sympatie světového židovstva. Židé se ho ujali za studií ve Vídni, dopomohli na univerzitu do Prahy. V r. 1901 byl pozván Charlesem Crainem, židovským multimilionářem, zakladatelem katedry slovanských jazyků na Chicagské univerzitě, přednášet i v synagogách v USA. Craine byl spřátelen s Wilsonem. Prostřednictvím Craina Masaryk navázal styky s „plukovníkem“ Housem, přestože jako žid nebyl nikdy na vojně. House byl spolupracovníkem Rothchildů. Když se stal Wilson prezidentem USA, stal se jeho prvním osobním poradcem.

V únoru 1916 francouzská zpravodajská služba vypátrala, že k podvratné akci proti Rusku se připravuje revoluce, financovaná židovskými bankovními domy Kuhn & Loeb, řízený Jacobem Schiffem, Felixem Warburgem, Ottou Khanem, dále banka Guggenheim (dnes financuje potratářskou politiku) a Max Breitung. Kuhn & Loeb byl ve spojení s pařížskou bankou Lazar Freres. Proto se mohl v Paříži zdržovat Lenin a Trocký před 1. světovou válkou, když utekli ze sibiřského vyhnanství.
Schiff si vzal za manželku Loebovu dceru Terezu, Paul Warburg se oženil s druhou dcerou Salomona Loeba Rinou a Felix Warburg se Schiffovou dcerou Fredou. Třetí bratr, Max Warburg, převzal od otce banku v Hamburku a dal Leninovi 5 milionů dolarů na cestu ze Švýcarska v zaplombovaném vagónu, přes Finsko do Ruska s jeho bandou. Tuto akci přímo projednal s generálem Ludendorfem. Masarykova kniha Russland und Europa vyhovovala právě sionistům a Německu, na světovládu. Trocký uvažoval prodávat slovanské ženy do tureckých harémů. Po jeho vyhnání ze SSSR Stalinem, poskytl Masaryk Trockému azyl, načež se vzbouřili pravicoví ruští legionáři a Trocký musel opustit republiku a na celou věc byla uvalena cenzura tisku.

Lev Trocký (Leib Bronstein) v r. 1907 utekl ze sibiřského vyhnanství, přes Paříž do New Yorku, kde pracoval jako komunistický novinář. Koncem března 1917 ho jeho soukmenovci i s jeho téměř 300 členou bandou, vyškolenou na útraty Schiffa, poslali lodí do Ruska. Ale v kanadském přístavu Halifax byl Trocký zatčen. Už po 5 dnech byl propuštěn na zákrok „plukovníka“ House.
Začátkem srpna 1917 byl do Petrohradu svolán VI. sjezd sociálně demokratické strany Ruska, který se usnesl uskutečnit ozbrojené povstání za účelem svržení prozatímní vlády kontrolované menševiky a esery. Na zabezpečení povstání byly ustaveny tři výbory: politické byro, vojensko-revoluční výbor a revoluční ústředí. Členy všech těchto výborů byli sionisté: Bronstein, Sverdlov, Apfelbaum (Zinověv), Rosenfeld (Kameněv), Uljanov, Džugašvili, Dzeržinský. V srpnu 1917 zároveň probíhal sjezd II. internacionály ve Stockholmu, kterého se účastnil za OČNR v Rusku Prokop Maxa na příkaz Masaryka, kde se setkal se Šmeralem, ale taky s Trockým (Bronsteinem). Kerenského vláda vnesla chaos a byla vystřídána tzv. vojenskou exekutivní vládou se známým heslem „svobodu a rovnost všem“.

Lenin svou VŘSR zničil začínající demokratický režim, aby ho nahradil diktaturou. Lenin se svými souputníky uvalili na národ týrání, jaké svět dosud nezažil. Masaryk byl spojen s předními sionisty v USA a ještě v r. 1919, kdy už bolševické jednotky učinily konec nezávislosti Ukrajiny a Bílé Rusi, obhajoval svou neutralitu k bolševické revoluci. Proto mohl generál Syrový, jenž vždy ochotně plnil Masarykovy a Benešovy příkazy, vydat v únoru 1920 admirála Kolčaka bolševikům i se zlatým pokladem. Kolčak byl pak zastřelen s ministrem Popeljajevem 7. února a jejich těla byla vhozena do řeky Irkutsk. Jeho poslední slova prý byla: „Spasibo vam, Čecho-sobaki!“ Svědectví o tom vydal Benešem zrazený generál Syrový, po 2. sv. válce uvězněný na 20 let na Borech, ve Valdicích a v Leopoldově.

Už v r. 1920 odjíždí do Moskvy Šmeral a vrátil se po 6 týdnech, aby vyzýval k založení III. internacionály. V létě 1920 odjel na kongres III. internacionály do Moskvy Zápotocký. Masaryk připravil půdu k uhnízdění komunismu v ČSR.

Masaryk se rázně postavil proti intervenci Spojenců v Rusku. Po tragédii v Ivance, poblíž vajnorského letiště, 4. května 1919 umlkl navždy hlas generála Štefánika. V květnu 1919 se na pařížské mírové konferenci Karel Kramář, předseda čs. vlády a předseda vládní delegace, zasazoval o intervenci Spojenců na záchranu národního Ruska. Viděl v tom druhou, novou příležitost k velikosti našich národů nejen ve Slovanstvu a Evropě, ale i v historii lidstva. Dne 18. července 1919 obdržel na konferenci přípis od prezidenta Masaryka, že je zbaven svého úřadu. Ještě před volbou nového prezidenta republiky (v prosinci 1935) mluvil Kramář naposledy k poslancům, aby nevolili Beneše prezidentem. Poloprázdná sněmovna tak ukázala, kdo je tu pánem. Republika se stala rejdištěm podvratných elementů.

Druhý syn Craina, John, byl Masarykovým osobním tajemníkem (1922-1930). Dcera Josefin byla vyobrazena na první 20 Kč bankovce, Frances byla krátce vdaná za Jana Masaryka. Craine byl socialista, stejně jako Masaryk.
---

Pozvání V. Burešem do temných proudů V.
(Nad Heydrichem zataženo)
...
MUDr. Jaroslav Lhotka
(60)

Od německých důstojníků Sicherheitdienstu (SD) po r. 1945 je možné usuzovat, že Heydrich shromažďoval informace o Hitlerovi, než se z Vídně objevil v Německu, zejména o jeho původu, stycích s židy, zednáři, kdo financoval jeho závratnou kariéru. Zprávy o Heydrichově iniciativě se pravděpodobně dostaly až k Hitlerovi. Atentát, provedený z Benešova příkazu z londýnského exilu, mohl iniciovat Martina Bormana a Hitlerovu osobní kancelář k likvidaci Heydricha za každou cenu, po nezdařeném atentátu, a tím vytvořit precedens k likvidaci inteligence českého národa. Pak se z Heydricha stal krvavý pes národa. Je třeba se na věc dívat „se špetkou soli“.

Reinhard Heydrich rozehrál se svými společníky hru. Byli jimi ministerský předseda Norska Quisling a z Holandska Mussert. Tato hra byla rozehrána proti zednářům. Pak bylo zlikvidováno zednářské podhoubí v Norsku a v Holandsku. Přitom vyšlo najevo, že nitky vedou do protektorátu. Hitler proto 27.9. 1941 jmenoval „místodržícím“, zastupujícím říšským protektorem, SS-obergruppenführera generála policie Heydricha, aby obnovil v protektorátu klid a současně byl od 28. září vyhlášen civilní výjimečný stav v okresech Oberlandratů Praha, Brno, Ostrava, Olomouc, Hradec Králové a Kladno. Styk s lóžemi v Oslu a Haagu byl zmapován, zatýkací komanda se rozjela po protektorátu. Inspektorem pro odhalování tajných spolků v protektorátu byl major Otto Gruller.

Když byl spáchán atentát na Heydricha, první pomoc mu poskytla MUDr. Marie Navarová tak účinně, že byl schopen se postavit. O ní se vyjádřil ve věznici Valdice retribuční vězeň, bývalý primář na Bulovce, MUDr. Walter Kment, že pro její chirurgickou zručnost ji ponechali jako operatérku, když se Bulovka stala SS lazaretem. MUDr. Kment pocházel z 500 let starého rodu lékařů. Zraněný Heydrich doktorce po atentátu v nestřeženém okamžiku pošeptal, že ho budou chtít zlikvidovat. Jeho stav se lepšil až do chvíle, kdy Hitler poslal svého osobního lékaře. Pak došlo ke zhoršení zdravotního stavu a Heydrich nakonec zemřel.

Asi za rok po Heydrichově smrti zastavil MUDr. Navarovou německý lékař v hodnosti majora wehrmachtu, jenž ji znal z Bulovky a sdělil jí, že Heydrich pátral po rodokmenu Adolfa Hitlera. Proto zemřel a atentát byl použit jako záminka k likvidaci české inteligence K.H. Frankem. Komunisti jásali, že jsou oběti nacismu! Odnesla to duchovní elita národa českého!

Po únorovém puči byla MUDr. Navarová vyslýchána StB. Protože nic nevyzradila, zavřeli jí manžela, bývalého ruského legionáře, jenž neměl bolševiky v lásce. Byl odsouzen na 16 let. Setkal jsem se s ním na Tmavém dole u Svatoňovic, kam jsem byl přesunut z Valdické věznice. Teprve mně řekl pravdu o Heydrichově skonu, tak mi důvěřoval. Do konce roku 1989 jsem nemohl zveřejnit své paměti z komunistických lágrů a kobek, které si nic nezadaly se středověkem.

Po atentátu si jednou při návštěvě sedla paní Heydrichová vedle paní MUDr. Navarové a řekla jí, proč to Češi udělali, když za 14 dní měl být sumit s 300 českými delegáty, kde se mělo jednat o zvýšení mezd na úroveň Říše. Někdo dostal strach, aby k tomu nedošlo, neboť český dělník byl jeden z nejhůře placených. Teprve v protektorátu se zvýšily platy a přídavky na děti. A ty něco daly!

Paní Heydrichová byla inteligentní žena a z okruhu jejích důvěrných přátel bylo známo, že se smrtí jejího manžela nebylo všechno tak, jak oficiálně tvrdil tisk. Při ošetřování zraněného Heydricha mu paní MUDr. Navarová řekla, že si to zavinil svou neopatrností jezdit v otevřeném autě, bez doprovodu. Z toho si vzali ponaučení všichni „míroví prezidenti“.
---

Osamocení nacionalisty je důsledek morálního stavu veřejnosti a úspěšné demagogie vládních stran. To je stav, ze kterého musíme vycházet a nikoli před ním kapitulovat. Národ český potřebuje vzor k následování a ten mu nemohou dát politici převlečení za šašky v cirkusové manéži dnešní Evropy. Tento vzor češství mu mohou poskytnout jen osamocení jedinci. Jen tak přežije naděje, že se alespoň někteří zbaví strachu z nezaměstnanosti, který jim brání v hájení nacionalismu. Zastrašené a dezorientované houfy však nelze organizovat a sjednocovat. Organizovat zbabělý houf, aby bránil svobodu národa, je bezcenné.

Za takových okolností vzrůstá význam osamělých a čestných lidí, jednotlivců, schopných čelit zlu neoliberalismu, neboť opustili dnešní svět pletichářství, prospěchářství, konzumu a zlodějen, jenž tvoří dnešní svět politiky stran liberálního střihu, kde hnacím motorem jsou peníze a mamon. Proto stoupá význam osamělých čestných jedinců jdoucích za PRAVDOU jediného člověka, jenž dokázal zázraky. A tím je po dva tisíce let Ježíš Kristus. Tito jedinci jsou reprezentanty duchovní potence národa a pro politický vývoj mohou učinit neuvěřitelné věci, aniž jsou členy jakékoliv politické strany nebo organizace liberálního střihu, působící ve státní službě.

Každá lidská společnost je závislá na duchovních osobnostech. Vůdčí osobnost je obdařena především mravní autoritou, ale taky autoritou politickou a státní v duchu křesťanských zásad Božího Desatera. Vůdcové bez těchto autorit, jak je vidíme dnes na první scéně politiky – v parlamentu, nejsou státníky, protože na Pražském hradě sedí jimi zvolená kreatura, formovaná od mládí marxismem-leninismem a nikoli Božím Desaterem-Nepokradeš!

Pouze nositelé PRAVDY a kázně světců mohou být nositeli odpovědnosti za český národ a státi ve smyslu transcendence, že PRAVDA pramení z víry v Boha a nikoli z víry v Marxe, Engelse, Lenina či Stalina, Trockého nebo Brežněva. Materialistické pojetí života v liberálním řádu se řítí dolů, omyly stáda s jeho žádostivostí, náladami a krátkodobými úsudky, v jehož čele jsou vůdčí osobnosti bez morálky křesťana, tudíž nejsou státníky v pravém slova smyslu, ale kreatury moci za každou cenu pro sebe. Tak se stát dostane do velkého nebezpečí. Toho jsme byli svědky v roce 1938, 1948, 1968 a 1989. Kdo je historií neponaučitelný, neměl by sedět na Pražském hradě.

Proto se nyní dává hanlivý název jakékoliv zmínce o nacionalismu hlásnými troubami Jericha, mající v rukách informační soustavu celého světa. Nacionalismus nesmí být zaměňován s šovinismem. To je propaganda po 28. říjnu 1918 až do dnešních dnů, aby šířila dezinformaci pro ty, kdo neznají PRAVDU. Nacionalista má lásku k vlastnímu národu českému při plném repsektování práv jiných národů a ras. Národ potřebuje skutečné vlastence, i na Vinici Páně, kde se dnes lže ve smyslu ekumenismu, kdy takový křesťan stojí pod ocasem zlatého telete a čeká, až na něho spadne lejno se zbytky nestrávené potravy.

Nestojím o takový život věřícího ve 21. století, v němž je mi přisouzena role beznárodovce, bezdomovce a bez historických znalostí, jako částice konzumní masy multikulturní společnosti, postrádající svůj domov, vlast, národ, kde mluvit PRAVDU jde za hranici zákona o multikulturní společnosti bezdomovců.
---

Paměti Václava Vitáčka na Kerenského příchod na scénu
...
MUDr. Jaroslav Lhotka
(62)

Ještě dávno před převratem, 5. září 1915, přijal car z rukou Nikolaje Nikolajeviče vrchní velení. Při vší lásce a úctě k monarchovi jsme byli přímo ohromeni tímto činem. Jen v tvrdé vůli Nikolaje Nikolajeviče jsme viděli záruku vítězství. Jako blesk přišla zpráva o převratu a carovu vzdání se trůnu. Řekli nám: Car se vzdal trůnu za sebe i následníka na nátlak generála Ruzského, ve válce však bude pokračováno do vítězného konce a Nikolaj Nikolajevič přejímá opět vrchní velení. Dočasně do zvolení nového cara vládu převezme prozatímní vláda. Generála Ruzského jsem znal osobně z dob své služby ve štábu třetí ruské armády. Znal jsem ho jako nadšeného vlastence a člověka naprosto čestného. Soudil jsem proto, že jestli on donutil cara k abdikaci, bylo to nutné. Zkušenost ovšem ukázala, že to bylo neštěstí Ruska.

Ačkoliv jsem byl poměrně mladý důstojník, zaujímal jsem v ruském pluku výjimečné postavení. Do pluku jsem byl zařazen přímým carským příkazem, ne jako druzí na základě žádosti o přijetí, která se předkládala důstojnickému sboru. Byly známy mé přátelské styky s vynikajícími generály a byl jsem pokládán za člověka světového rozhledu. Moje krédo „Věřím v Boha“ bylo krátké: věrnost Rusku, dynastii a spojencům. Všechno staré kádrové důstojnictvo souhlasilo se mnou. Jiné názory zastával nový velitel pluku, jenž převzal pluk před rokem. S ním šla část zelené důstojnické mládeže, poněvadž byli absolventy zrychlených válečných důstojnických kurzů, pouhých šest měsíců krátkých. Ovšem na takovýchto důstojnících nebylo nic důstojnického, než důstojnické výložky, pod kterými se skrývali revoluční studenti a nezralí hoši. Absolventy takových důstojnických kurzů by měl ve válce navrhovat na důstojníky podle potřeby a zásluh teprve pluk, aby plevel mohl být odstraněn.
Plukovník a jeho strana byli levičáci. Při večeři z čista jasna plukovník připil na rozkvět mladé ruské republiky. Odpovědí mu bylo mrazivé ticho všech starších důstojníků. Vstal jsem a odpověděl: „Pane plukovníku, nikdy jsem se neprohřešil proti tradiční úctě k veliteli pluku, ale ani velitel pluku nemá právo urážet nejsvětější city důstojníků. Pro nás je svatá přísaha věrnosti monarchii, kterou jsme složili z přesvědčení našemu carovi... Protestujeme proti vašemu výroku a nedovolíme, aby se něco podobného opakovalo!“

Ještě před výše uvedeným přípitkem velitele, brzy po převratu, byly staženy eskadrony jízdy z pozic a odbývala se přísaha nové vládě. Události letěly šíleně dál. Původně jsme měli zato, že jde pouze o změnu na trůnu a změnu vlády, proto se armáda dočasné vládě podrobila. Začaly přicházet zprávy o událostech v Petrohradě: o vzbouření petrohradské posádky, o vyvraždění policie a četníků, o závislosti dočasné vlády na rozmarech lůzy.

Úměrně s klesáním autority dočasné vlády stoupala moc demagoga a mluvky Kerenského (vlastní jméno Srulík Kirbis), adoptovaného synem šlechtice Kerenského, který postupně přejímal všechnu vládu do svých rukou. Jednalo se mu ještě o získání vlády nad armádou v poli. Největší překážkou byl velkokníže Nikolaj Nikolajevič, který se stal po převzetí vrchního velení všech armád carem vrchním velitelem kavkazské fronty proti Turecku. Kerenský se ho zbavil úskokem. Příkazem dočasné vlády pověřili velkoknížete vrchním velením. Opustil proto kavkazskou frontu, aby se odebral do hlavního stanu, ale než se ujal velení, tak byl odvolán a penzionován. Uchýlil se na Krym. Vystřídalo se několik vrchních velitelů, až se jím nakonec prohlásil sám zrádce Kerenský-Kirbis. Prvním jeho krokem bylo pod pláštíkem demokratizace rozvracet armádu. Vštípil vojákům, že poslouchat své představené mají jen tenkrát, když sami chtějí. Vojsko přestalo úplně poslouchat rozkazy důstojníků. Když se Kerenskému takto podařilo zničit disciplinu v armádě, dal ještě v armádě vytvořit vojenské komitéty, které měly stvořit novou dobrovolnou disciplinu. Jak potom bude někdo dobrovolně poslouchat, když je nedobrovolně na vojně? Aby tuto novou disciplinu propagoval, cestoval vrchní velitel Kerenský po armádě, jako židovský agent s peřím. Řečnil, plácal nesmysly a hystericky kříčel a umlouval vojáky, aby dělali to, co je dělat odnaučili – aby poslouchali.

Po odstranění velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče přišel příkaz, že v každém jezdeckém pluku se musí dvě eskadrony ze šesti přeměnit na pěší. Tyto opěšalé eskadrony měly být doplněny na číselný stav pěších rot. O tom, které budou opěšeny, se rozhodovalo losem. Vytáhl jsem pro svoji eskadronu jít k pěchotě. Moje chrabrá čtvrtá eskadrona měla jít k pěchotě! Nedočkavě jsme čekali příjezdu Kerenského, ale nedočkali jsme se. Kerenský zrušil návštěvu naší divize. Měl štěstí! Revolverem „Nagan“ jsem každou ranou zasáhl škatulku od sirek na 25 kroků. Připravovala se ofenziva.

Když se volily komitéty, přišli ke mně delegáti od divize, abych se nechal zvolit do divizního komitétu, poněvadž prý mne mají vojáci rádi. Pány delegáty jsem vyhodil. Ale na jeden slavný meeting jsem se šel podívat. Hosté, většinou všelijaká banda z týlu, měli nevázaný zevnějšek. Na tribunu vystoupil sanitář-Žid. Uvítal revoluční shromáždění a pak počal chrlit spoustu naučených frází a nesmyslů. Publikum se na něho dívalo s dobromyslnou zvědavostí, asi jako stádo na bučícího vola. Jako poslední vylezla na tribunu jakási markytánka. Hysterická bába s podivným drdolem. Ta tomu všemu nasadila korunu, semlela Marxe se svobodou, vyhánění plodu, projímací prostředky a demokracii, všechno do jednoho pytle. Dobrodušní prosťáčkové se na ni dívali s vykulenýma očima, protože demoralizovaní vojáci před zborovskou bitvou ztratili nadšení pro boj s nepřítelem. Takové byly poměry v ruských plucích. Mezi naší jedenáctou divizí a českou brigádou byla jedna finská divize.
Přišel den zborovské bitvy. Artilerie připravila náš útok výborně. Vyšli jsme z okopů a blížili jsme se k nepřátelských zákopům. Po řetězu se předával rozkaz, „Zpět, naše pěchota po nás střílí“, a my se vrátili do zákopů. Z dálky však bylo slyšet „hurá!“ Byli to čeští hrdinové od Zborova, drtící nepřítele. Útok splnili jen příslušníci české brigády pod štábním kapitánem Gajdou, jenž převzal velení na svou odpovědnost od neschopného ruského velitele, podplukovníka Zembalevského, jenž vyčkával vyšších rozkazů, které nepřišly. Byl to úskok nějakého zrádce.
Tzv. pokrokoví důstojníci koketovali s revolucí v naději na kariéru v revoluční armádě a hlavně na konec války, neboť ruská armáda tonula v kalu rozvratu a nechopila se české pravice, podávané k pomoci ke spáse a svobodě.
---

Odbojář major Václav Vitáček o TGM a jeho rodině
...
MUDr. Jaroslav Lhotka

(63)

Profesor Masaryk opustil po vypuknutí první světové války s povolením rakouské vlády Rakousko, s legálním cestovním pasem a s kapsou plnou peněz. Tedy bez jakéhokoliv nebezpečí nebo oběti. Podvedl patrně Rakousko slibem, že bude podávat informace o nepříteli.
Když již byl v cizině, mimo nebezpečí, Masaryk neváhal a zradil Rakousko, jež mu důvěřovalo patrně v důsledku jeho minulých služeb a zásluh o monarchii. Vstoupil do řad těch, kteří již dávno před jeho příjezdem, ale s rizikem ztráty života, zahájili odboj proti Rakousku.

Do Ruska přišel, když již stála nejen první česká brigáda, jež vítězila u Zborova, ale i celá první česká divize. Zřekl se mnoha ve vlasti hlásaných socialistických zásad, které se nesrovnávaly s potřebami prvního odboje, a tím získal důvěru zahraničních českých a slovenských bojovníků za svobodu vlasti.

I já se dal oklamat jako většina ostatních ruských Čechů, zejména když se do mých rukou dostal výtisk kyjevského časopisu „Čechoslovan“, v němž bylo Masarykovo prohlášení, že je pro zřízení monarchie v Čechách a pro obnovení našeho staroslavného „Českého království“, případně pod některým z velkoknížat z Romanova rodu.

Tenkrát jsem uvěřil jak v upřímnost prohlášení, tak i to, že Masaryk z lásky k vlasti dovedl podřídit své osobní zájmy zájmům celku, zájmům vítězství spojenců, od kterého záviselo naše osvobození. Byl jsem proto přesvědčen, že tehdejší české vedení, ovlivněné Masarykem, rozhodne, aby české vojsko vykonalo svou povinnost a vystoupilo jako věrný spolubojovník „Dohody“ na pomoc generálovi Kornilovi – pro zachování východní protiněmecké fronty, pro spásu Ruska, Slovanstva a nás.

Zmýlil jsem se však šeredně! Tenkráte jsem si myslel, že Masaryk je synem českých nebo slovenských rodičů a nikoliv synem poněmčeného Žida a že vlastně nemá žádný zájem o osud českého národa, že pro něho boj za osvobození českého národa je pouze cestou k osobní moci a k penězům, že Masaryk opovrhuje českým národem, neboť podle učení Talmudu pokládá Čechy za bytosti méněcenné.
Nemohu ovšem zazlívat Masarykovi, že se narodil jako syn Žida, ani že byl uvědomělým Židem. To bylo jeho osudem. Musím mu však zazlívat, že si dělal blázny z českého národa, vědomě jej obelhával po celý svůj život, předstíraje, že je Slovan, a že sloužil nikoliv českému a slovenskému národu, nýbrž mezinárodnímu spiknutí proti kulturnímu lidstvu, to je komunismu. Masaryk přispěl k vítězství komunismu v Rusku zamezením včasného vystoupení českého vojska v Rusku proti bolševikům.

Mezi mnoha Masarykovými hesly, které podle potřeby používal, střídal a opouštěl, bylo také hrdé heslo „Pravda vítězí“, ačkoliv právě proti pravdě Masaryk bojoval. Hlavu měl dobrou po tátovi Redlichovi. Po něm zdědil pěknou postavu a panské záliby. Velkým filozofem ovšem nikdy nebyl! K jeho činnosti mu stačil hrdý titul doktora filozofie. K řečem měl talent po předcích a rovněž i přirozenou drzost. Nehledě na své báječné štěstí v politice, v rodinném životě byl velmi nešťasten.

Jeho manželka pocházela z americké židovské rodiny. Zbláznila se. Jeho nejstarší syn Herbert, nadaný akademický malíř, se na romantickém podkladě zastřelil a nikoli zemřel na nějakou nemoc, jak nepravdivě líčí o tom Masarykem informovaný spisovatel Karel Čapek ve své knize „Hovory s T.G.Masarykem“.

Herbert Masaryk byl můj kamarád. Sloužili jsme spolu jako jednoroční dobrovolníci u trénu v Praze v r. 1904-1905. Tenkráte to byla móda, protože jezdecké pluky měly garnisony mimo Prahu. Měl jsem Herberta opravdu rád. Byl sympatický, vzdělaný a měl jen jedinou chybu – byl vychován ve fanatické nenávisti k tehdejšímu národnímu Rusku.

Vzal jsem si za úkol vyléčit ho z jeho bludu, v čemž mi pomáhal profesor Hák, také kolega jednoročák, stejně sympatický jako Herbert. Žili jsme mušketýrským životem. Proto nám v kasárnách říkali „Tři mušketýři“. Podnikali jsme noční výlety po tehdejší romantické Praze. Tehdá nebylo větší ostudy pro vojáka, než když se nechal sebrat od policie. Došlo k velké pranici na šavle. Kdyby Herbert nebyl znám s ředitelem pražské policie a nemaloval pro naši vojenskou vrchnost, vyšetřování by dopadlo pro nás zle. Po uplynutí jednoroční služby přestal jsem se s Herbertem stýkat. Až mne nakonec zastihla smutná zpráva o jeho tragické smrti.

Sympatickou Olgu také pronásledovalo neštěstí. První manželství skončilo rozvodem, dva její syny potkal tragický osud v letecké škole a druhý manžel, Revilliod, ji opustil a utekl do Ameriky s nastřádanými úsporami „starého pána“.

Nejvíce jsem se sblížil s jeho nejmladším synem Janem. Byl sice o několik let mladší, ale záliby jsme měli skoro stejné. Honza, jak jsme mu tehdá říkali, založil s námi na Letné fotbalový kroužek. Když nám docházely peníze, vyzval jsem Honzu, aby také přispěl na společná vydání. Honza se nedal zahanbit a přinesl celou pětku. Když jsme ji utratili, s hrůzou jsem se dopátral, že Honza zastavil šosatý přednáškový kabát pana profesora Masaryka. Když to prasklo doma, byl výprask. S Janem Masarykem jsem zůstal v upřímném přátelství po celý jeho život. Moje nepřátelství k starému pánu se nedalo změnit. Jan o něm dobře věděl a chápal je, poněvadž znal svého otce tak, jako nikdo. Moje přísná kritika TGM byla všeobecně známa, byl jsem několikrát soudně stíhán pro urážku prezidenta republiky, ale vždy osvobozen. Nikdy jsem nepochyboval o nebezpečnosti TGM k budoucnosti národa, poněvadž jsem znal jeho blahovůli ke komunistům. Proto jsem ho pokládal za člověka smrtelně nebezpečného pro osud národa, zvlášť ve funkci prezidenta republiky. Většina jeho pomocníků a hradní kliky byli také zastřenými komunisty a vědomě vychovávali český národ pro komunismus. Proto se také převrat v únoru 1948 tak lehce podařil s Benešovou pomocí.
---

Major Václav Vitáček: Nikdy jsem nepochyboval o nebezpečnosti Masaryka k budoucnosti českého národa
...
MUDr. Jaroslav Lhotka

(64)

Když jsem se r. 1919 vrátil z Ruska do Prahy, byl mi laskavostí pana kancléře Šámala v domě jeho švagra, architekta O. Nekvasila, přidělen pěkný byt v Karlíně. Z naivní dobroty jsem tam hostil bývalého pobočníka Masaryka v Americe Danilevského, který mi byl v Praze přidělen také za pobočníka. Tento pan Danilevský mi jednou tvrdil, že Masaryk je marxista, volí sociální demokracii a že Masarykovým vlivem bude v budoucnu Československo přeměněno v socialistický stát. Jedinou vážnou překážkou pro tyto lidi byli zemědělci a vůbec republikánská strana. Mně to bylo vše jasné a proto jsem často přemýšlel, jak zachránit národ a český stát. Prohlásil jsem, že je-li tomu skutečně tak, pak doufám, že se někdo najde, kdo Masaryka odstraní a že to případně mohu být já sám. Druhý den však jsem dostal od Danilevského dopis, že moje včerejší prohlášení udal patřičným úřadům. Ještě týž den si mne zavolal generál Čeček, jenž byl zástupcem náčelníka hlavního štábu armády a ptal se mne, co jsem měl včera s Danilevským. Řekl jsem, že jsem byl unaven a že si myslím, že praporčík Danilevský byl „stříknutý“. Důvěrně jsem se dozvěděl, že udání došlo až k Masarykovi, ale že z jeho rozkazu bylo vyšetřování zastaveno. Vážně jsem počal přemýšlet o Masarykovi a o své povinnosti vůči národu, jak řešit tento problém. Krátce řečeno, odstranit ho nebo ne?

Ještě před rokem jsem byl v Rusku a viděl jsem na vlastní oči, jak vypadá socialistická vláda – vraždění a loupení! Klika zločinců tam uchvátila moc, propustili sprosté zločince z kriminálů, dali jim pušky a náboje, pobili policajty a zřídili tzv. lidovou vládu. Co mohl takový pan profesor, který měl jeden šosatý kabát na přednášky, ztratit, když by zřídil v Československu socialismus? Za jediný svůj rozkaz o vydání zbraní komunistům, což bylo zřejmou zradou armády v poli, zasloužil si Masaryk se svou klikou smrt. A co teprve, kdyby zavedli v Československu marxismus a oloupili všechny slušné lidi o svobodu, majetek a úspory? Všechny oběti, které přinesli legionáři a národ, aby dobyli samostatnost své vlasti, mohl takový potřeštěný profesor zmařit. Obával jsem se, že Masaryk chce zradit svobodu, dobytou cenou krve nadšených a obětavých vlastenců, aby ji nahradil nejstrašnějším otroctvím – diktaturou mezinárodního proletariátu.

Rozhodl jsem se nejprve Masaryka zastřelit, ale pak jsem zaváhal a uvažoval. Masaryk není sám a čeho bych docílil, kdybych ho odstranil? Učinil bych ze šarlatána, který bude jednou odhalen, největšího českého mučedníka naší doby a vše co činil, hlásal a psal, by se stalo svaté jako slovo Koránu, všechny velké postavy našich dějin ustoupily by do pozadí a možná, že by se i staré babičky jednou modlily „Svatý Tomáši Masaryku z Hodonína, ora pro nobis“.

Nějaký čas po mém vítězství nad touto těžkou duševní krizí, šel jsem po Praze někde v okolí hotelu Ambasador. Než jsem se nadál, kráčel proti mně „starý pán“ ve svém typickém černém klobouku, který po židovském zvyku nikdy nesmekal, občas trochu hnul rukou, jako by chtěl poděkovat na pozdravy svých ponížených poddaných. Asi proto, že jsem ho nezdravil, pozvedl hlavu, aby se podíval na vzpurného chlapíka, jenž se nesklonil před jeho majestátem. Okamžik jsme si hleděli do očí. Masaryk mne poznal a zbledl. Asi si vzpomněl na udání Danilevského. Já jsem se nemohl zdržet úsměvu nad jeho strachem, ale abych ho uklidnil, pozdravil jsem ho po anglicky – dotknutím ruky do střechy svého klobouku. Masaryk mi stejným způsobem poděkoval. Oba jsme se pousmáli a šli dále, každý svou cestou.

Masaryk věděl předobře o mé činnosti proti němu, četl první vydání mého „Neznámého vojína“. Více jsem se s ním v životě nesetkal a jsem rád, že vše tak dopadlo. Ačkoli jsem měl zákonný nárok na hodnost generála, nebyl jsem povýšen.

Poslední těžkou ránu zasadil Masaryk českému národu odkazem za svého nástupce dr. Beneše. Bylo třeba smést všechny sledy politických a finančních operací před příliš zvědavou veřejností. Bylo proto zapotřebí, aby následníkem Masaryka byl Beneš a nikdo jiný.--

V. Bureš o prvorepublikové generalitě, poválečných soudech a soudcích
...
MUDr. Jaroslav Lhotka
(65)

Krátce po bitvě u Zborova (2.7.1917), kdy došlo k přejmenování obou našich pluků, se zrodila I. divize – husitská, v čele s plukovníkem Josefem Švecem. Po přísaze na husitský prapor I. divize to šlo s vojenskou morálkou rapidně dolů, až se z toho velitel divize, plk. Švec, zastřelil. Tento jeho počin odsoudil starodružiník Petřík (pozn. Lhotky, jak mu sdělil syn generála Petříka).
Po Švecovi byl jmenován velitelem I. divize plukovník Karel Voženílek, husita zjevem i chováním. Důstojníci jím byli především vyzýváni k výstupu z katolické církve. Byl to on, kdo dal popud ke zhotovení fotomontáže, jak papež Benedikt XV. světí vojenské zbraně rakouské armádě. Fotomontáž byla udělána z fotografie, na které papež světil rakve po důlním neštěstí. Dle uvězněného generála Syrového po 2. sv. válce v Kartouzích, byl Klecanda u Zborova velitelem roty I. pluku a i on, stejně jako Syrový, vystoupil z katolické církve. Kdo nevystoupil byl Petřík, u Zborova druh Gajdy, jenž si mu postěžoval na neschopnost carského velitele, podplukovníka Zembalevského, vydat rozkaz k útoku na rakouské pozice. Vladimír Klecanda byl potom ihned povýšen na kapitána, účastnil se bojů s bolševiky, ale bez valných úspěchů a po válce až do r. 1925 nezastával žádné významné místo v čsl. armádě. Přesto se odvrátil od generála Gajdy, své Mene Tekel si tak psal po r. 1925, vetřel se do přízně Hany Benešové jako generál Vilém Plaček, svými milostnými pletkami upadli v nemilost ministra zahraničí Beneše a ten oba poslal s československou vojenskou misí, ve které generál Plaček zastával funkci náčelníka mise, vyřešit spor o Grand Chaco, trvající od r. 1932 mezi Bolívií a Paraguayí. Čsl. misi si vyžádala Bolívie. Ve válce o Grand Chaco se Václav Jílek, jako konzul pro celou Jižní Ameriku, seznámil s Klecandou. Vyprávěl o tom po r. 1945 jako vězeň v Kartouzích, co stálo v pozadí, že byli oba odsunuti do Jižní Ameriky. Proto i Jílek musel být zameten pod koberec.
Po návratu Klecandy z Bolívie ho Beneš poslal jako vojenského atašé do Itálie k Mussolinimu a tam Klecanda, především jeho manželka, načichli korporativismem. Po 2. sv.válce byl zatčen, postaven před Národní soud, ale byl osvobozen. Dlouho na svobodě nepobyl, skončil jako Jan Masaryk, ale okna na rozdíl od Jana Masaryka za sebou nezavřel. Jeho žena byla velmi hezká a vzdělaná, znala 4 jazyky (pozn. Lhotky, co věděl V.Petřík).
Co se týče generála Josefa Svátka, to byl rodák z mého okresu Vysoké Mýto, rodák ze Štěpánova u Skutče. Když se v Rusku tvořila II. divize, byl pověřen velením 6. Hanáckého pluku, s nímž se navrátil do vlasti. Jako brigádní generál velel 24. brigádě v Mukačevu. Často jsem jej ve Skutči potkával v uniformě divizního generála. Naposled jsem viděl generály Svátka a Syrového v plné parádě při slavnostním odhalení pamětní desky padlým skutečským legionářům u Zborova dne 2.7.1937, naslouchal jsem projevu generála Syrového, vzdálen od obou 5 metrů.
Prohradní generálové Eliáš, Svátek, Voženílek, Bláha, Bílý, Vojta, co šli za Benešem jako svobodní zednáři, sklouzli za 2. sv.války po zednářské maltě pod gilotinu nacistů. Ti z legionářů, kteří šli krvácet za Benešovy zrádné spojence, též za moc nestáli, neboť byli ve službách zla a komunisti je pak po únoru 1948 zavřeli. Nejvíce na zednářskou politiku doplatili ihned po válce ti čestní; do ničeho se nehrnuli, když zjistili, jaká špína je politika dělaná Benešem.
Počátkem ledna 1946 vyjela z chrudimské věznice další dodávka odsouzených do Kartouz. Po příjezdu nás rozdělili do studených cel na I. a II. oddělení. Chodbaři přinášeli slamníky vycpané slámou se sněhem, k přidělenému slamníku jsme dostali po jedné dece. Netopilo se. Ráno byla snídaně: šálek černé bryndy z melty a k ní 15 dkg suchého chleba. Nic víc! Po snídani přišel velitel I. oddělení, vrchní strážmistr Novotný (bydlel v nedalekém městečku Železnice) s písařem-muklem, bývalým děkanem z Husince, páterem Josefem Mojžíšem, příbuzným ministra, pátera Josefa Plojhara. Po válce byl zavřený za to, že u sebe na faře ukryl před rudými gardisty německou matku se synem, jenž utekl z wehrmachtu. Poskytl jim azyl jako Samaritán. Písař Mojžíš pak zapisoval, kdo z vězněných bude navštěvovat nedělní ranní bohoslužbu. Kdo se přihlásil, musel být připravený v neděli před 8. hodinou, abychom byli odvedeni do kartouzského kostela. Jednu neděli sloužil mši jičínský děkan Rohleder a střídal se s jičínským kaplanem P. Václavem Zemkem, jehož jsme si hned oblíbili, protože nás oslovoval „miláčkové moji“, nikoliv „přátelé“, neboť dobře věděl, co jsme zač a proč tu sedíme v kasamatech. U oltáře jim ministroval páter Mojžíš a Ignác Hájek, příbuzný královéhradeckého ThDr. Františka Hájka, kterého pak komunisté zavřeli do Kartouz. Na kůru zpívali generál Jan Syrový a bývalý ministerský předseda, agrárník Rudolf Beran.
Od ledna 1946 jsem spal na cele řemeslníků č. 10, na I. oddělení, nad vlajkařem Karlem Brožem z Jičína. Karla tam přivedl velitel I. oddělení Novotný, aby byl mezi slušnými vězni, protože neměli lepšího řemeslníka-dřevomodeláře pro jičínskou Knotkovu továrnu. Při mši jsem sedával vedle Karla Brože. Brož dále dělal kvalitní práci, za pět halířů na hodinu. Bachaři měli nábytek zhotoven velmi lacino, stejně jako ministr spravedlnosti Prokop Drtina, národní socialista. Dělal se pro něho nábytek z kavkazského ořechu s intarzovanými liliemi. Pracoval na něm taky Brož. Jenže Drtinu komunisti zavřeli a nábytek za babku koupil šéflékař věznice, zdravotní rada, komunista MUDr. Otto Roubíček, bydlící v nedaleké Železnici, první ředitel OÚNZ Jičín po jeho zřízení. Jako Žid přežil Osvětim a stal se komunistou.
Ustrnul jsem v úžasu, když do Kartouz přivezli v r. 1947 generála Syrového s agrárníkem Beranem z Pankráce. Tehdá oba dostali 20 let vězení. Komunisti žádali pro Berana trest smrti. Po únoru 1948 proto dostal doživotí a zemřel v Leopoldovské pevnosti, fyzicky zlikvidován.