|
Nicméně od oné doby, v níž se cosi odehrálo, uplynulo skutečně dvacet pět let.
Petr Andrle
Jan Schneider, signatář Charty 77, pak zpravodajec:
Děsí mne, jak je rozšířené ideologické zplošťování... Lidé byli nespokojení, ale ne moc. Někteří držkovali, protože dostali občas i po hřbetě, ale většinou zůstalo jen u toho kafrání. To bylo vidět v průběhu roku 1989, kdy se režim snažil lidem občas nařezat, a tak je naštvat a dostat je do ulic, aby měl záminku „přehodit výhybku“. Tedy přesněji, nebo spíše ještě nepřesněji řečeno, on tu nebyl žádný režim, bylo tu setrvačností dojíždějící cosi, co už nemělo oporu v zahraničí, a pořádný motor v sobě to nemělo snad nikdy (i když náznaky tu byly, i schopní lidé tu byli). Proto existovalo povícero proudů a skupin a příležitostných spříseženectví, a to napříč společností. Polistopadovým výrazem těchto podivuhodných aliancí pak byly ekonomické formace, jejichž know-how přinesli zkušení lidé starého režimu, a jejich štítem byli lidé nového režimu.
Nezajímají mne konspirační teorie, zajímá mne konspirační praxe. A ta se netýká jen tajných služeb. Mrtvý student Šmíd byl (na rozdíl od stupidního mlácení demonstrantů) chytrá kombinace širších kruhů, které chtěly mít vládu věcí příštích pod kontrolou (aby se náhodou, ó lide, k tobě nevrátila)...
Na jednu z nejpitomějších otázek, zda v událostech 17. listopadu 1989 měly podíl tajné služby, jsem odvětil, že si nedovedu představit, že 11 tisíc příslušníků StB sedělo nic netuše v kancelářích až do doby, kdy Kocáb s Mejstříkem a partou svazáků začali cinkat klíči...
Milan Zelený, profesor ekonomie:
Celý rok 1989 Václav Havel varoval studenty před demonstracemi; když pak spontánně nastaly, nevěděl to a navíc ani nebyl v Praze. Komunisté byli i po revoluci všude kolem Havla (Čalfa, Klímová atp.); to bylo deprimující.
Pak ta kupónovka za hotové - v podstatě odprodej a rozkradení státních majetků, stejně jako i prádelna špinavých peněz (viz Václav Klaus: „Stovka je stovka")...
Připomenout musím i objevení se Viktora Koženého, DIKŮ a tzv. „investičních fondů". To bylo jen další přerozkrádání již jednou nakradeného... masivní zakládání investičních fondů, a to převážně umělci (viz „Modré z nebe“ atp.), se na tom též podílelo, že jsem byl záhy rozčarován a zklamaný. K tomu bizarní pasivita studentů (ani jeden se nezúčastnil) při prvním výročí demonstrací na Albertově. Proto jsem na začátku roku 1991 napsal „17. listopad 1989 - byl pučem StB?" (podle Bartuškovy „zapomenuté" knihy „Polo-jasno") a přešel tak vlastně znovu do „opozice"...
Karel Srp, dlouholetý předseda Jazzové sekce:
Již v létě 1988 realističtější část ministerstev vnitra a zahraničí uvažovala o jakési řízené spolupráci s opozicí, kdyby padl článek 4 Ústavy o vedoucí úloze strany. Již od tohoto roku, i když se o tom dnes téměř neví nebo zapomnělo, se hrály v divadlech hry Václava Havla, kdo měl zájem, už mohl soukromničit. Sezení, kde se rozhodovalo, se vedla například v, kábéčku - tedy konspiračním bytu - v Belgické ulici v Praze. Narůstalo monitorování opozičních aktivit západními humanitárními a jinak příbuznými organizacemi. Podle mne Západ tehdy vsadil na polský model. Jedna organizace, jeden vůdce. A to tvořilo tuto rovnici: Solidarita - Walesa = Charta -Havel...
Pochod opravdu už téměř za tmy došel na vrch Vyšehradu a pak se vracel do středu Prahy...
Faktem je, že my na zadním konci jsme stáli proti policii, která ulici přehradila. V dramatické pauze byli uniformovaní jak zfetovaní. Čuměli jsme na sebe. My holé ruce, oni si celou dobu pleskali do druhé ruky obuškem a viditelně se těšili, jak si bouchnou. Z naší strany někdo do prázdného prostoru občas vstoupil, klekl si a zapálil svíčku. Asi po 40 minutách se rozběhli a začali mlátit. Ne z povinnosti - skutečně nás nenáviděli. Ostatně, byli k řezničině vyučení. Přirovnal bych je k té bandě uniformovaných z Czech Teku o deset let později... Byla to pendrekiáda se vším všudy, asi jako ty dnes. Ale je třeba opravdu říct, že na Národní třídě nebyli jen studenti, ale moře dospěláků, hodně kluků a holek z Jazzové sekce. Byl tam třeba i současný prezident s manželkou, kteří vyvázli před zákrokem, hrozně tam zmlátili Jardu Krause, Mikoláše Chadimu, tuším, že i Bořka Holečka, Alenka jí chytla, že omdlela, z toho kotle ji vynášeli...
Občanské fórum... Na prvotní šok nezapomenu. Vyjma Petra Pitharta jsem nikoho neznal. Mar-ně jsem se pídil po tom, kde jsou Petr Cibulka, Hanka Marvanová, lidi z Jazzové sekce, Šilhánová, Kantůrkové, Wolf, Standa Penc,
Jarda Tuček, Severočeši, lidi z Moravy... Místo nich se jako vždy vyrojili rychlokvašení znalci. To mě hodně otrávilo.
Komunisté měli obrovskou perfektní, disciplinovanou a logisticky vymakanou technologii moci - a nesáhli po ní. Vzdali se jí. Člověk, který předsedovi vlády nedoporučil výjimečný stav, žije mezi námi. Nemá pomník, ale stejnou legitimaci KSČ. S komunisty jsme se nerozešli na bitevním poli, ale u kulatého stolu. Tolik na adresu horkých hlav nebo blbečků z tzv. Ústavu pro studium totalitních režimů...
Když se před něj, jako prezidenta, poprvé postavila strážní jednotka -představte si tu absurditu: vlasatý Havel, intelektuálové podzemí v zelených kabátech, neholení, vousatí, včera ještě špína ulice - a proti nim podle předpisu ustrojení a vyžehlení estébáci mající nyní sloužit novému prezidentovi. Nastala tedy chvíle ticha. Pak před nastoupenou jednotku vystoupil velitel: „Pane prezidente! Jménem Občanského fóra Pražského hradu..." No, loajalita jak vyšitá...
Petr Hampl, sociolog:
Doporučuji ke studiu knihu pana profesora Možného „Proč tak snadno". Vysvětluje tam mechanismy, které marxistický socialismus v České republice rozložily. Vyvrací populární vysvětlení, že pád režimu způsobili disidenti, ale ukazuje, že ve skutečnosti jej rozložil šedý trh. Komunistický režim zničili normální lidé tím, že dělali své řemeslo, vychovávali děti, bavili se, vyměňovali si podpultové zboží a tak dále. Vrcholní funkcionáři po čase zjistili, že mohou nadále vydávat svá stranická poučení a pronášet projevy, ale nikdo si toho nevšímá. A ztratili chuť to udržovat při životě...
Václav Havel byl ve správný čas na správném místě... Nepatřil ani ke komunistům, ani k těm sociálním vrstvám, které režim rozložily. Byl to typický elitář, který pohrdal normálními pracujícími lidmi a prakticky nic o nich nevěděl. Pamatujete si ještě, jak se snažil zastavit malou privatizaci, protože se bál, že všichni majitelé promění své krámky na sexshopy a národ umře hlady? To je ilustrace myšlení Václava Havla...
Hana Marvanová, advokátka, bývalá politička:
Soudci a státní zástupci byli v pravomoci České národní rady, kde jsem seděla, tam jsem také celou řadu hlasování prohrála, když jsem navrhovala, aby třeba soudce, který odsoudil vězně svědomí, například chartistu, za neexistující skutek, tedy v typicky politickém procesu nadiktovaném komunistickou stranou, nebyl znovu v roce 1989 nominován na justiční funkce. Takhle třeba byla na funkci soudkyně jmenována doktorka Marcela Horvátová, která odsoudila Pavla Wonku (antikomunista, disident, obhájce lidských práv - pozn. red.) de facto na smrt, protože byl těžce nemocný, když ho soudila a nechala ve vazbě, kde mu nebyla poskytnuta lékařská péče. To bylo téma, kterému jsem se věnovala dva roky po revoluci, a řekla bych, že většinu těch sporů jsem prohrála...
A to samé bylo ve strukturách státního zastupitelství. Ty byly úplně v pravomoci vlády, proto jsem o tom tehdy jednala na klubu ODS a ekonomičtí ministři v čele s Václavem Klausem to odmítli, že to je, jak se tehdy říkalo, „pod jejich rozlišovací schopnost", že to není důležité. Já si myslím, že ty důsledky sklízíme doteď, protože dodnes někde působí lidé, kteří jsou připraveni sloužit jakékoli moci. Nejde o komunistické pře-svědčení, o nějakou ideologii, jde o charakter. Jestliže někdo, kdo má být nezávislý, slouží jakékoli moci, je riziko, že bude funkci zneužívat v zájmu moci, která je.
A to by mělo být u těchto institucí, jako jsou soudy nebo státní zastupitelství, nepřijatelné.
Zdena Mašinová:
Revoluce? Ano, revoluce, kterou si domluvily velmoci mezi sebou z ekonomických důvodů, Gorbačov s Reaganem. Byli jsme v tehdejší východní a střední Evropě poslední, kterým to zapálilo, a mladí šli do ulice. Ovšem co bylo dál, to ve mně vyvolávalo otázky. Věděla jsem, že to nebude dobré. Jestli po půlstoletí dvou totalit proběhla změna takzvaným sametovým způsobem, nemohlo se čekat nic jiného než průšvih. Jen tehdy jsme nevěděli přesně. Dnes už to víme - marasmus a morální rozklad společnosti žijeme.
Jan Hnízdil, lékař:
Ti nahoře - Miroslav Štěpán, Milouš Jakeš, Alois Indra, Vasil Biľak a další, byli najednou pryč. Jiří Dienstbier přestříhal dráty. Michael Kocáb vyprovodil sovětská vojska. Ty nahoře, kteří už nebyli schopni vládnout, vystřídali ti uprostřed. Mladí, inteligentní, dynamičtí, dokonale oblečení a jazykově vybavení. Hoši z Prognostického ústavu. Klaus, Dyba, Kočárník, Dlouhý, Zeman... Radost pohledět. Ujistili nás, že je vyhráno, že zbytek už zařídí sami. Naplno nám otevřeli brány konzumu. Vtrhli jsme do nich jako zvířata léta izolovaná v kotcích zoologické zahrady. Naivní, nezkušení, zbavení ostražitosti a instinktů. Materiální blahobyt nás úplně zas/opil. Chtěli jsme hned všechno mít. Západ dohnat a předehnat. Ale úplně jsme zapomněli být. Ti nahoře už ani nepředstírali, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jen pobaveně přihlíželi. Odevzdali jsem jim hlasy, důvěru, moc, sami sebe. Mysleli jsme si, že stačí zacinkat klíči, jít domů a čekat. Rezignovali jsme na občanskou zodpovědnost, samostatnost, svéprávnost a svobodu. Proto píšu, že jsme kotce komunistické opravdu pouze vyměnili za kotce konzumní.
Jan Schneider,
signatář Charty 77, pak zpravodajec:
V devadesátých letech... dovolili jsme sami sobě věci, které se pak neomylně otočily proti nám. Původní, snad pochopitelné ideje jsou zapomenuty, negativní důsledky však - již v podobě zavedených zvyků! - trvají dodnes. Původní koncepce bezpečnostní komunity měla docela logicky defenzivní charakter „kruhové obrany". Pak však převážili „aktivisté“ kteří se začali chovat k Západu podobně, jako se kdysi chovaly státobezpečnostní orgány směrem na Východ. Nejenom, že se tím „zvoralo“ pár lidských osudů, ale zpravodajská komunita dala bohužel najevo, že ideologie v ní převažuje nad profesionalitou, což je pro jakoukoliv službu negativní signum do budoucna. Znamenalo to ale i to, že se k nám naši noví spojenci často začali chovat jako naši staří spojenci, tedy arogantně a přezíravě.
Pavel Kohout, ekonom:
Václav Klaus a jeho spolupracovníci ovšem nebudovali „kapitalismus bez přívlastků", jak tvrdili. Ve skutečnosti zavedli západní model sociálního státu, jaký byl moderní někdy koncem 70. let. Kapitalismus s lidskou tváří, chcete-li.
Česká politika je ve stavu, v jakém je, z jednoho hlavního důvodu: Nefunguje osobní zodpovědnost politiků. Poslanec je zvolen v rámci stranické kandidátky. Jeho loajalita nepatří voličům, ale stranickým šéfům, případně lobbistům, kteří jej prosadili na volitelné místo. Na rozdíl od USA nemáme sebemenší možnost zbavit mandátu po-slance, který se dopustil zločinu nebo nečestného jednání.
Milan Zelený, profesor ekonomie:
... daly svobodu cestovat i odcestovat. Mně osobně též vrácení českého občanství v roce 2000. Vzaly nám eko¬nomiku, která je dnes převážně subdodavatelská a v cizích rukou (opět viz Klaus: „Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří"). Nechaly nám špatnou politiku, špatné vzdělávání a špatné instituce. Ztratili jsme krok se světem, přestali jsme světu rozumět. Dodnes máme potíže, obzvláště politici, rozlišovat mezi základními kategoriemi života, jako investice-spekulace, vlastnictví-námezdnictví, podnikatel-podnikavec, instituce-institut, regulace-intervence, informace-znalost, soukromý-veřejný, krize-trans- formace, pravda-lež atp...
Dezinformace, manipulace a nahé lhaní se tak stávají nejmocnější zbraní budoucnosti. Bombardujte to! Největší podporou „nové války“ je právě ta politizace a byrokratizace vojenských seskupení, jak je zřejmé i v případě NATO. Ekonomické „války" jsou pak semeništěm válek občanských i náboženských...
Karel Srp, dlouholetý předseda Jazzové sekce:
Jazzová sekce existuje více než čtyřicet let. Za normalizace měla tisíce členů. Zprvu byla legální, pak trpěná, protože úřady nevěděly jak ji zakázat, a nakonec ilegální. Historie ukazuje, že byla po polské Solidaritě nejpočetnější skupinou praktického odporu. Jen knihu o Johnu Lennonovi četlo přes sto tisíc mladých, o Hrabalově Anglickém králi nemluvě. Její vliv nezměnilo ani věznění výboru - spíš naopak. Stojí za ní konkrétní práce, ze které čerpají mladí dodnes. Témata, která tehdy šířila buď koncerty, knižně, časopisecky, přednáškami, výstavami a podobně se dodnes kopírují nebo jsou draze k mání na aukcích. Knihy Jazzové sekce, které vycházely v tisícových nákladech, ale nejsou evidovány ani v současných encyklopediích Akademie věd ČR. Přitom existují stovky policejních příkazů, udání z Ministerstva kultury na konkrétní jména, včetně podání na zahájení trestního řízení. Dnes se totiž nelže, ale vynechává. Varuji před pravdivostí knih o historii vyšlých po roce 1989. Pakliže se o události nepíše, další generace neví, že proběhla. Dnes nemáme cenzuru, stačí Ústav pro soudobé české dějiny...
Petr Štěpánek, zakládající člen ODS:
Namísto cesty kupředu se ve spirále vrátíme zpět, jen namísto komunistů nastupují oligarchové. Godot rozdává koblihy a lidem ani nevadí, že v životopise má estébáckou skvrnu a že ve stylu sám sobě kmotrem si privatizuje celou zemi včetně jich samotných. K vedoucí úloze ani nepotřebuje ústavní článek čtyři. Jen přikoupí média.
Devadesátá léta to byl závan svobody, pohyb, změna, diskuze, pestrobarevný svět, cesta vzhůru. Nultá léta přinesla obrat. Špidla bez chuti a zápachu. Eurosajuz. A dnes? Koblihy, řepka olejka a Kostelecké uzeniny.
Média jsou pro mě největším zklamáním polistopadového vývoje. Ještě v devadesátých letech jsme si mohli koupit různé noviny a dočíst se v nich různé věci. Dnes je to pryč. Všechno je opět zglajchšaltované. Zpravodajství veřejnoprávní České televize lže, manipuluje a agituje, jako když Rudé právo tisklo. Jen namísto k Moskvě se média hlavního proudu klaní k Bruselu. Ukrajinský konflikt tu bídu odhalil v plné nahotě. Existuje pouze jeden správný názor na EU, jeden správný názor na opoziční smlouvu, jeden správný názor na amnestii, jeden správný názor na Ukrajinu, Havel byl prorok a Klaus je satanáš. Kdo říká něco jiného, je buď extremista, nebo blázen. Dokonalá tragédie! Čest nemnoha novinářským výjimkám.
Neznám zemi, kde by koncentrace politické, ekonomické a mediální moci v jedněch rukou přinesla něco dobrého. Na východ od nás se tomu říká oligarchizace politiky.
Petr Hampl, sociolog:
Myslím, že největší škodu způsobilo tvrzení, že národ mravně selhal, kolaboroval s komunisty a tak dále. Nejraději bych dal facku každému, kdo něco takového řekne. Jak někdo může mít tu drzost říkat, že mravně selhali lidé, kteří i v tom nepřátelském prostředí dokázali vybudovat a ochránit životní prostor pro svou rodinu, dokázali vychovat děti a dokázali ještě dělat nějakou smysluplnou práci. Jak může nějaký darmošlap, který strávil půl života na bytových seminářích, tu drzost takové lidi kritizovat! Nemám slov. Na to pak navázalo tvrzení, že v Čechách se krade
více než jinde... Srovnejte náklady transformace v České republice a východním Německu. Jestli to u nás bylo dáno rozkrádáním, pak se v Německu krade minimálně desetkrát tolik. Na tu lež o tom, že jsou Češi zlodějským národem, pak navázaly další kroky. „Sami si to všechno rozkradete. Tak to dejte cizincům. Dejte jim to nejlépe zadarmo. A ještě jim zaplaťte za to, že si to vezmou. “ Jestliže dnes většina úspěšných firem patří cizincům a jestliže úřady brání Čechům, aby zakládali také takové firmy, je to důsledek lží o tom, že národ selhal a že jsme zlodějským národem. A nebude lépe, dokud nebude národní hrdost obnovena. Bez toho se nepohneme...
Listopad 1989 byl jednoznačně změnou k lepšímu. Je důležité rozlišovat dvě období. První začalo někdy v roce 1990 a trvalo přibližně 10 let. Do doby, než se Česká republika začala intenzivně připravovat na vstup do EU. Těch prvních 10 let bylo nejúspěšnějším obdobím českých dějin od roku 1800. Měli jsme kapitalismus s plnou zaměstnaností a neustálým růstem životní úrovně. Vláda hospodařila s přebytkem a splatila část dluhů, co zůstaly po komunistech. Bylo to období i neuvěřitelného rozkvětu kultury a období nejrychlejšího zlepšení životního prostředí v celé naší historii. To všechno bez dotací a s minimem regulací. Jenom díky tomu, že většina lidí pořádně pracovala.
Pro naše evropské období jsou typické nezaměstnanost, všeobecná frustrace a neuvěřitelný nárůst byrokracie. Víte třeba, že Úřad vlády za premiéra Sobotky má více než pětinásobek zaměstnanců proti dobám premiéra Klause? Odvádí pětkrát více práce? A to je jen jeden příklad. Společnost se rozdělila na ty, kdo žijí z dotací a na ty, kdo musí pracovat, aby ty dotace zaplatili. Rozdělila se na ty, kdo mají šanci dostat místo u nějaké evropské instituce a na ty, kdo tu šanci nemají a nikdy ji nedostanou. Sociální systém začal vytvářet profesionální flákače. Jsou erodovány občanské svobody. Když se dnes pohádáte s krajským prokurátorem, strčí vás do vazby a nechá vás tam tak dlouho, dokud nepřijdete o práci a nerozpadne se vám rodina. A nebude z toho mít problémy. Není divu, že jsou lidé nespokojení a že se šíří pocit, že to bylo za komunismu lepší...
Nárůst životní úrovně je ale vykoupen nejistotou. Pokud přijdete o práci, můžete bez ní zůstat i několik let. To už je velmi vysoké riziko, že ztratíte návyky, začnete mít problémy s alkoholem, možná se vám i rozpadne rodina. Jedinou možností je pracovat načerno. A co dělá naše vláda? Neumožní vznik nových pracovních míst, ale zpřísnila kontroly práce načerno. Tak bezohledně se nechovali ani komunisté... Žije se méně svobodně. Pro pár intelektuálů svoboda možná vzrostla, ale z pohledu normálního člověka je tomu naopak. Nemůžete dát facku dítěti, aniž byste riskoval, že vám jej odeberou. Nemůžete vyslovit slovo „buzerant", aniž byste riskoval, že přijdete o práci. Brzy si nebudete smět zapálit u piva cigaretu, ani když vám to hospodský dovolí. To má být ta svobodná společnost? My jsme udělali tu chybu, že jsme se honili za mrtvým komunismem, ale nečinně jsme přihlíželi etablování těch nových totalitních směrů. Dokonce jsou financovány z peněz daňových poplatníků. Zhroucení demokracie v České republice je důsledkem téhle chyby.
Martin Jan Stránský, lékař, pedagog, vydavatel a politik: Máme mnohem víc politiků, než má průměrná evropská země. Začalo to v Rakousku-Uhersku, pak to ještě dál deformoval bolševik a dnes se dostáváme do stavu, kdy Praha, která je poměrně malé město, má skoro padesát radnic, každá z nich má obrovský aparát, zatímco mnohem větší města jako New York nebo Londýn mají jednu radnici. V těchto městech jeden zastupitel zastupuje 175 tisíc občanů, zatímco v Praze jeden zastupitel zastupuje tisíc občanů. A jeden z našich hlavních problémů v politice, které budeme muset řešit, je víceméně zrušit politiky, zrušit přebytečné radnice, zrušit nadbytečná místa. Navíc pětasedmdesát procent zákonů je převzatých z Evropské unie, takže ve skutečnosti můžeme rozhodovat jen o pětadvaceti procentech věcí, a to o takových, které se nás blíže týkají, jako například ekologie. Ale to absurdní množství funkcí vnáší zemi garantuje neúspěch, protože nemůžete dát pětadvacet kuchařů do jedné kuchyně. To prostě nefunguje.
|
