|
|
Památce všech nevinných obětí masakrů II. světové války – i památce našich bývalých spoluobčanů… |
|
Zesnulý pan Vladimír Kříž níže popsal a zdůvodnil příčiny a následky těchto nelidskostí a zvěrstev. Stále aktuální problém i naší současné společnosti, byť umně popírán či politiky populisticky zneužíván. Nevyhneme se mu! Zločiny nezmizí na věky jen proto, že se o nich nemluví a mlčí – vzpomeňme na polskou Katyň! Závěrečná slova ze zajímavého komentáře Vladimíra Kříže: „Dál zasévat sémě vzájemné zloby a nenávistí? Ne přátelé, takhle si sami kopete hrob!“ - - - - - - L A N Š K R O U N Krveprolití ze dne 17.května 1945 Připravila jsem si referát o tom co se stalo 17.-18.května 1945 v Lanškrouně a okolí. V prvních dnech ruské invaze se Rusové moc nestarali o zastrašené obyvatelstvo. Hledali alkohol, kradlo se a v noci doslova dělali hony na ženy, jejíž křik byl slyšet celou noc. Hodně Čechů nevědělo z počátku jak se mají chovat, kromě toho měli strach o svůj majetek. Němečtí muži museli v těchto dnech uklízet ve městě Lanškrouně, ale dopoledne dne 17.května 1945, byly bezdůvodně posláni domů. Kolem 11hodiny stejného dne přijeli na nákladních autech stovky ozbrojených Čechů, tzv. partyzáni. Na náměstí se seřadili a jeden ruský důstojník měl proslov, který byl doprovázen souhlasný křikem. Po domluvě, vyrazili Češi do všech stran. Netrvalo dlouho a vědělo se o co jde. V menších i větších skupinách byly němečtí muži i ženy - děti byly mezi nimi též - hnáni na náměstí. Domy ve městě prohledali až do posledního kouta. Všechny muži vzali s sebou, jedno jestli staří, mladí, nebo těžce nemocní. Jednotlivé skupiny byly doprovázeny pokřikujícími a těžce ozbrojenými Čechy, kteří stříleli a mlátili do všeho co jim přišlo pod ruku. Další skupiny Čechů-partyzánů, byly už mezitím v obcích a shromaždovali německé muže stejným způsobem na pochod do města. Brzy dopoledne nashromáždili víc jak 1000 mužů na náměstí. Byly srovnáni do řad a se zvednutýma rukama museli čelit všemu co se mělo ještě dít. Muži si museli lehat na zem a zas rychle vstávat. Potom zas z nepořádku se museli seřadit opět do řad. Češi procházeli kolem řad. S oblibou kopali mužům do genitálií a těsně pod kolena. Mlátili do nich vším možným, poplivali je a hlavně stříleli divoce okolo sebe. Tím pádem bylo rychle hodně zraněných, kteří se už nemohli zvednout a měli strašné bolesti. Ale to ještě nebylo dost. Před radnicí byla velká hasící vodní nádrž (před gymnáziem), do které vhazovali Češi Němce a s klacky a tyčemi jim bránili vyplavat nad hladinu. Dokonce do té nádrže stříleli a voda se zbarvila do červena. Když už zvládli se udržet na okraji nádrže, tak jim šlapali na ruce, někteří byly vyloveni mrtví. Jiní co leželi na zemi byly mučeni hasícími přístroji, jejichž proud byl tak silný že způsobil příšerné bolesti. Mezitím co byly takto nelidsky mučeni, se před radnicí vytvořil tzv. ''lidský soud''. Mezi nimi byly např.: Hrabáček, Pfitzner, Matschat, Wanitschek, Bednar, Polák a jedna žena, asi paní Lossner. Okolo stolů bylo mnoho Čechů, kteří se zvali žalobci a vybírali si jednotlivé Němce. Ve více řadách se zvednutýma rukama museli němečtí muži nastoupit před soudní stůl. Vždy první muž z řady si musel pověsit okolo krku fotku Hitlera a muž vedle ten obrázek musel na povel olizovat. Posledních 20-30 kroků ke stolu se museli plazit. Mezitím jim oznamovali rozhodnutí a to jim bylo napsáno na záda. Asi 50-60 m naproti k dvornímu vjezdu utvořili Čeští muži uličku a mlátili do Němců, kteří tudy museli projít. Hodně jich zůstalo ležet na cestě před tím, než se měl vykonat jejich skutečný trest. Jednou z prvních obětí této uličky byl Karl Piffl, stolař. Poté co byl vybrán z řady, topen v nádrži a z té polomrtev vyloven, byl v té uličce doslova umlácen k smrti a udupán na kaši - doslova! Další byl dílovedoucí firmy PAM v Lanškrouně. K nepoznání zmláceného ho ještě postavili obličejem ke zdi radnice. Byl zastřelen samopalem. Z uličky, která vedla k vězení, přišel v doprovodu jásajících Čechů krví politý Ing. Josef Neugebauer, který byl také obličejem obrácený ke zdi radnice zastřelen. Viktor Benesch skončil na stejném místě s odstřelenou lebkou. Bolestivé křiky lidí přehlušovali všechno dění, hodně lidí sedělo, nebo leželo u mrtvol. Okolo sedmé hodiny večer byla většina mužů uvězněna, jenom pár lidí bylo posláno domů. 18.5.1945 opět byli vyhnáni na náměstí a mučení pokračovalo. Instalatér Josef Jurenka z Lanškrouna byl odsouzen k smrti oběšením. Byl oběšen na plynové lampě, poté co si sám musel oprátku dát na krk. Podobným způsobem skončil skončil život Roberta Schwaba. Tito dva oběšení museli být od druhých Němců neustále houpáni. Ing. Koehler, který pocházel z Německa a byl v Lanškrouně na návštěvě, měl na sobě kožené kalhoty, které na Čechy působily jako červený šátek - s hlasitým jásáním ho na hůlky, které se používají na vandrování, doslova napíchli. Stali se ještě horší věci než předchozí den. Pár Němců se muselo svléknout a mezi sebou boxovat, navzájem se zmlátit apod. Hrozné křiky se nesly přes jinak klidné náměstí. Okolo 17:00 hodin, nastal neočekávaný konec tohoto mučení a to díky srdnatému činu paní Auguste Heider. Její obchod byl hned za ''lidovým stolem'' a z okna mohla pozorovat vše co Češi provádějí s Němci. Zapálila svůj obchod a sama se oběsila. Oběti ze dní 17. a 18.5. leželi na náměstí až do 19.5.1945. V pozdních hodinách musel pan Eduard Neugebauer oběti odvézt na hřbitov. Jeden německý doktor, který měl vykonat obdukci řekl, že nemohl u nikoho s přesnou určitostí říct kdo byl kdo. Byly pohřbeni v masovém hrobu. Josephine Philomena H., 15 let, volně přeloženo z němčiny. P.S. - - - - - - Lanškroun, květen 1945 Pod dojmem hrůzných událostí se mnozí Němci rozhodli dobrovolně odejít ze života, vypovídá Julius Friedel. Spolehlivě doloženy jsou tyto případy: Především paní Auguste Heider, vdova po kupci z lanškrounského hlavního náměstí. Srdnatá Auguste podpálila vlastní dům, aby zkrátila utrpení spoluobčanů. »Kdo dává život za své přátele...«, říká Ježíš. Z Magdaleniny ulice se pět lidí rozhodlo zemřít. Obchodník střižním zbožím Eduard Maresch s manželkou, obuvník Hubert Richter se ženou a četnický strážný Wenzel Riedel. Z Lázeňské ulice, Badgasse, to byl cestující učitel na penzi Hans Wanitschek se ženou, z Angergasse rolník Killer a major ve výslužbě Wenzel Kuselbach s manželkou. Z ulice U hřbitova zahradník Karl Janisch, z Knirschstrasse vrchní daňový tajemník na penzi Josef Jandejsek se ženou a vdova po lékaři Anna Píffl s dcerou Ingunde Ilgner a jejím dítětem. Na hlavním náměstí, kde se obětovala dobrá paní Auguste, ji následovali Gerlinde Knapek a obuvník Otto Portele, ze Školního náměstí obecní zaměstnanec na penzi Karl Langer. (Byl to snad otec obou zavražděných Langerů?) Dále si vzali život cestmistr Viktor Schromm, Richard Rotter s dítětem, a z Johannesgasse dr. Franz Pelz s manželkou Mathilde. Maloměsto pozvolna vymíralo. Ty, kteří byli stále ještě schopni práce, sestavili Češi do větších skupin a předali Rusům. Německé civilní zajatce z Lanškrouna odvlekli Rusové na Východ. Tito lidé museli snášet měsíce a léta strádání. Mnozí se návratu domů nedočkali, uvádí Julius Friedel. Jeho výpověď o událostech v Lanškroune pochází z února 1951. Byl snad i on jedním ze zavlečených, možná těch šťastnějších, kterým se přece jen otevřela cesta domů? Hrůzné události z Lanškrouna zasáhly také okolní obce. V Třebovicích a Žichlínku byli zastřeleni rolníci Julius Klaschka a Franz Kaupe, v Čenkovicích několik dalších lidí. V Trpíku zastřelila manželka starosty Schmidta své děti a sebe, aby se vyhnula hrozícímu utrpení. Soudce Franz Hubl z Květné zastřelil svou osmičlennou rodinu, naživu nechal jen osmdesátiletého otce. Také v Rudolticích odešel určitý počet lidí dobrovolně ze života. V Opatové to byl majitel dvora Freisassen, Heinz Peschka se ženou a třemi dětmi. Z Hylvátů zvolilo smrt přes šedesát osob. Mezi nimi i místní lékař dr. Schwarz, který zoufalým lidem pravděpodobně ulehčil osud léky nebo injekcemi. Jak zapsal Julius Friedel, mnoho lidí si přišlo pro smrt do doktorova bytu. „V naprostém zoufalství nad tím. co zažil, rozhodl se můj dědeček Julius Kreuziger, že zničí celou rodinu a potom sebe." vzpomíná tehdy jedenáctiletá Hermině, dcera zavražděného Roberta Schwaba. „Během noci chtěl zastřelit nejdřív nás děti, potom ostatní a nakonec sám sebe. Měli jsme při tom spát. Ale naše křehká babička tomu zabránila, uskutečnění se stále odkládalo, až nastal den a dědeček své rozhodnutí odvolal. Následovaly příšerné dny a noci..."
Lanškroun - Illinois/USA, 1964 až 2001 V létě 1964 se vydala Hermině Hausner, dcera a neteř zavražděných Schwabů, s manželem na mezinárodní lékařský kongres do Prahy. Oba už žili ve Spojených státech, ve státě Illinois. Navštívili také Lanškroun. Na okraji hřbitova, kde byli s ostatními oběťmi v masovém hrobě pochováni otec a strýc, bujel plevel. „Když jsme v roce 1992 chtěli to místo na lanškrounském hřbitově vyhledat znovu, nebylo tam už vidět nic, jen zarovnaný trávník. Nikdy tam nestál náhrobek ani alespoň pamětní deska", stěžovala si na lhostejnost současných obyvatel... nejen v Lanškroune. „Dodnes nebyl nikdo z vrahů postaven před soud," potvrdila paní Hausner v roce 1997. Po dlouhém jednání s městskou správou se Hausnerovým podařilo v roce 2001 odhalit na lanškrounském hřbitově malý pomník víc než padesáti obětem z května 1945. »Naše srdce byla raněna, náš rozum touží po smíru.« Nic přesnějšího o událostech sochař na pomníku uvést nesměl. Z knihy „Beneš–likvidátor“ od Sidonie Dědinové - - - - - - Tři dny, kdy Pán Bůh Gottersdorf ( Boží ves) zapomněl od Werner J.Juretzko Obrovská paleta šířící se od horizontu k horizontu, s jasnými žlutými fleky roztroušenými mezi šťavnatými zelenými plochami rozprostírá se vpravo a vlevo vedle státní silnice č.49 přede mnou. Jasné žluté plochy jsou řepkové pole v plném květu v těchto dnech začátkem měsíce května. Jemně, jakoby se chtěla vyhnout každému většímu kopci (hoře), se táhne silnice č. 49 z Ratiboři do Opole skrze vesnice z Hornoslezska. Poblíž Města Opole se z roviny náhle do nebe vztyčuje bílá věž kostela krásné vesničky, která je při vjezdu označená jménem GOGUSZYCE – dříve nazývaná GOTTERSDORF současně úřední sídlo farní obce GLOCKENAU a ODERFELDE. Historie posledních stoletích roztroušených statků, které se zde sloučily do obcí, zavazovala a znamenala tak i pro lidi zde žijící pokoj a službu Bohu. Ano, dokonce jedné vesnici zde dali název v hluboké úctě ; „GOTTERSDORF“ – „Boží Ves“ v Okrese OPOLE. V předvečeru dne 26.ledna1945 svolal farář Walloschek farní obec k modlitbě a volal z plného hrdla do nebe... Pane Bože v nebi... netušil nikdo z přítomných, že na východním pobřeží zbrojil Maršál Žukov Rudou armádu k útoku; smrtícímu úderu proti Německu! Apokalyptické inferno, které po 3 dnech nad touto obcí propukne bylo na prasknutí. Místa, které dnes něžně ve vánku se kolébajícím, zářivě žlutém řepkovém poli okolo kostelní věže, se promění v rudé proudy krvavých kalužích poblíž 500 zabitých farních dětí. Několik mužů, kteří v předvečer ještě se soustrastí na ukřižovaného Krista pána vzhlíželi, musí se teď sami dívat přibití na vratech stodoly s posledním chroptěním k nebi. Milosrdenství není nikde vidět. Jen špičky hrubě nabroušených, čtyřhranných ruských bajonetů, mordující ve vlnách, táhnou skrze jednotlivé statky, a vše co mluví německy, tiše sténá a prosí o milost, nemilosrdně a s krvežíznivostí doslova rozkouskují k smrti. Holoucoust začal v Gottersdorfu, Glackenau a Oderfeldu. Krvežíznivostí a alkoholem zpitá, hnaná sovětská soldateska, proměnila ve skutečnost slova Ilji Ehrenburga a Stalinem vynesený povel č. 51 - direktivu ve které se velí: “Slavný sovětský vojáku vstoupil jsi na německou půdu, zabíjej, drancuj, znásilňuj!“ „Zabíjej dítě v těle matek fašistických bestiích.“ Během dne a noci byla polovina obyvatelstva usmrcena. Ženy byly znásilněny, jejich klín rozříznut. Střel padlo jen málo. Smrt by byla příliš rychlá. Bajonety a pažby přinášejí dlouhotrvající, trýznivější smrt. Farář Francizkus Walloschek zemřel taktéž trýznivou smrtí. Jen s jedinou zbraní v ruce, kterou znal, růženec, na který kapala krev z jeho rozříznutého hrdla. Tři dny řádili sovětští vojáci, jak je dnes na pomníku napsáno - 28, 29 a 30. ledna 1945, který polská vláda dovolila. Většina mužů byla zlikvidována. Teď přišly na řadu ženy. Z domů jsou slyšet nejprve výkřiky, potom tiché sténání a nakonec střelba. Z některých domů byla slyšet balalajka. Rusové hráli a zpívali o touze po domovu, „Kalinku“, „Volha, Volha“, nebo srdcervoucí až k pláči „Večerní zvon“. „Soudruzi, dnes pijeme a zpíváme a zítra je zase nový den. Na obzoru bude ještě více GOTTERSDÖRFER a ty musíme taktéž osvobodit.“ Pij, jen pij, slavný ruský vojáku! – Rudoarmějče! Po silnici vedoucí skrze Gottersdorf se motá opilý ruský voják a na špičce bajonetu má napíchnutá odřezaná prsa žen a zpívá svoji píseň. Ostatní mu tleskají. Věřím, že Pán Bůh musel být jinde, v době, kdy se vraždilo v Gottersdorfu, mínila jedna obyvatelka obce, která tyto dny přežila. Jak toto vyslovila, chtělo se jí plakat, ale její oči neměly více slz. Německy - - - - - - PROČ TEĎ NAROVNÁNÍ S NAŠIMI SUDETONĚMECKÝMI ? V první řadě proto, že ať takové kdo chce jak chce popírá, jsou to stále naši spoluobčané, zde v této naší domovině. Na tom nic nezmění běh anachronických zvratů a zmarů zde v našem právě uplývajícím století. Žili jsme tu v pospolitosti po celé tisíciletí, jistě na jiné úrovni než státotvorné i déle. Termín "sudetoněmečtí" je termínem používaným v nejnovější historií. Podobně termín český národ či české etnikum tu naleznul své charakteristické oformění v čase až historicky pozdějším. Stále máme v naší společné vlastí též Moravany a Slezany; jak je to vlastně s nimi? Pevně a stabilně tu však po celý čas tohoto tisíciletí existoval, fungoval a působil český stát - BOHEMIE. Jeho součástí bývala v historicky oforměné podobě různá etnika. Česky hovořící a německy hovořící však standardně zhruba půl na půl počtu. Ve značném rozsahu se však vždy spolu dorozumívali oběma tzv. zemskými jazyky, jejichž všeobecná znalost bývala svým. způsobem vzájemnou. Až na některé nepodstatné výchylky v podobě nějakých nesrovnalostí to vždy byla pohoda, český stát v tehdy běžné normě stále prosperoval. Jeho bezpečnost byla v druhé půli tisíciletí zastřešena společenským monolitem habsburského středoevropského soustátí. Avšak o základní zabezpečení v této podobě se musívalo bojovat na vše strany takříkajíc, začasté i proti bezprostředním sousedům na severu a západě, proti různým uskupením sousedů ve vlastním Německu. Čeští Němci v těch bojích ve věrnosti své domovině nikdy nepochybili. Těžkosti nastaly až v čase druhá poloviny minulého století. Příčina? Představitelé českého nacionálního etnika počali usilovat o hegemonii v zemi. Často způsoby nevybíravými. Vypracovali si pro ten účel důrazná dogmata a na nich počali svou vytrvalou jízdu. A bylo najednou zle. Zdejší němečtí na takové novosti odpovídali, též začasté nevybíravě. Takovým bývá vnitřní etnický zápas vždycky. Ale bez ohledu na vše faktem zůstává, že s takovým zde započali nacionálové české národní strany. I tak se však zdálo, že to ve společné vlasti i nadále půjde. Katastrofa nastala, když v čase válečné porážky středoevropská rakousko-uherské federace český politický tábor zinicioval rozpad té federace a ustavil v roce 1918 nehistorickou tzv. Československou republiku, v níž byla českého národního elementu sotva polovina počtu. V územní části historické české provenience byl každý třetí občan německé národnosti - 3 1/2 milionu jich tu bylo. Ti se na základě právě vyhlašovaného principu národního sebeurčení proti takovému nepřirozenému a nadiktovanému státnímu začlenění spontánně postavili, Byli přemoženi silou, nemálo jejich krve při tom vyteklo. Jejich národní útlak se v tom novém státním útvaru rozvinul a pokračoval. Tvrzení, že tehdejší československý stát byl do všech důsledků demokratickým a svobodným státním útvarem rozhodně pravdivým nebylo a není. Tzv. sudetoněmečtí tehdy trvali i nadále na požadavku naplnění svého sebeurčujícího národního práva. Když jim v polovině třicátých let garanci takového nabídla sousední německá říše, přijali ji. Zmýlili se, a teprve později rozsah svého omylu seznali. Včleněni byli do říše Hitlerovy. Československá republika postupné ve většině ohledů upadala. V roce 1938 a 39 se hanebně poddala agresorovi. Věc míru a bezpečnosti v Evropě zradila. Pak proběhla světová válka. Čeští politici v zahraničí na samém jejím konci takříkajíc nahecovali představitele vítězných mocností, kteří jim dovolili vyhnat ze země tři miliony německých spoluobčanů. Tendenčně přitom spojujíce fenomén zločinů Hitlerovy kamarily s celým sudetoněmeckým etnikem. Bylo to tak naprosto bezdůvodným, nespravedlivým, protiprávním, krutým a především z hlediska celé naší domoviny naprosto nesprávným. Ta totiž v důsledku několik desetiletí trvající absence německy mluvících spoluobčanů nesmírně upadla. A není stavu se bez nich zmoci ani nyní. Bez nich to zde prostě nepůjde nikdy. I tak v této podobě zůstali a jsou organickou součástí těla zdejšího českého státního společenství, které bez nich bude povždy ochromeno. Proto je dnes na prvním místě zapotřebí jejích plné rehabilitace, jejich restituce a povolání jich k návratu do české země. Bez ohledu na těžkosti s tím spojené. Místa je tu pro ně dosti a způsobů pro plnou jejich společenskou realizaci ještě víc. Realizaci ve smyslu dobrého společného soužití na platformě nového vzájemného porozumění. Porozumění především! Nastolení takového tu dnes nejvíce vadí vzájemné výčitky co, kdo, kdy, komu a jak z jedné či druhé strany udělal či neudělal. Ano, ty vzájemné výpady byly v kritických časech začasté drsnými, i to vyhnání bylo nesmírně krutým. Takhle se však nikam nedojde. Já sám mám ve svém osobním archivu celá kila spisových dokumentací a argumentů o spáchaných zločinech jedné či druhé strany. Tak o konkrétních útlacích na každé straně vzájemně. Mám však současně též texty konkrétních protiargumentací pro ty uváděné případy. Musím však zde vyslovit, že nyní zvláště naši čeští nacionálníci v tomto ohledu doslova hoří. Pálí a pálí - začasté doslova od boku. Čeho touto svou zavilostí chtějí docílit? Dál zasévat sémě vzájemné zloby a nenávistí? Ne přátelé, takhle si sami kopete hrob! Brno – 1996 Kříž Vladimír v.r. |
|
|