PhDr. Vališ Zdeněk
Česká média
v poslední době masírují veřejnost osudy čtyř tisíc ostatků bývalých
příslušníků wehrmachtu z druhé světové války, jako by už neuplynulo
šedesát let od jejího ukončení v Evropě a šestnáct let od konce studené války.
Dle nejen
evropských, ale i širších mezinárodních, zvyklostí byli vojáci vždy pohřbíváni
na území, kde padli. Od doby zavedení stálého vojska, tzn. od 17. století, tuto
službu mrtvým vojákům zabezpečovala vojenská správa prostřednictvím své duchovní
služby. Na toto zvykové právo pamatovaly i mírové smlouvy. Například ta po
první světové válce ze Saint Germain en Laye ze dne 10. září 1919 ve svých
dvou článcích stanovila:
„Článek 171. –
Vlády spojenecké a přidružené i vláda rakouská postarají se o to, aby hroby
vojínů a námořníků pohřbených na jejích územích byly chovány v úctě a aby
byly udržovány.
Zavazují se, že
uznají každou komisi, jíž bude některou vládou uloženo zjistiti, sepsati,
udržovati, nebo zříditi přiměřené pomníky na zmíněných hrobech a že budou
nápomocny těmto komisím při plnění jejích úkolů.
Kromě toho jsou
shodny v tom, že si navzájem poskytnou všechna ulehčení, jež by mohla být
užitečná, aby bylo vyhověno žádostem o přenesení pozůstatků jejich vojínů a
námořníků s tou výhradou, že se při tom vyhoví státnímu zákonodárství a že
bude dbáno potřeb veřejného zdravotnictví.
Článek 172. –
hroby v zajetí zesnulých válečných zajatců, civilních internovaných a
příslušníků jednotlivých válčících států, budou vhodně udržovány podle ustanovení
článku 171 této smlouvy.
Kromě toho
zavazují se vlády spojenecké a přidružené s jedné a Vláda rakouská
s druhé strany, že si navzájem vydají:
1/ úplný seznam
zesnulých se všemi údaji, jež mohou sloužiti ke zjištění totožnosti.
2/ Všechny údaje
o počtu a umístění hrobů všech mrtvých, již byli pohřbeni bez zjištění
totožnosti.“
Citované články
plnila i právě vzniklá Československá republika. Samozřejmě prokazovala okázalou
úctu těm, kteří padli v boji za její vznik, ale vyjádřila pietu i těm,
kteří padli v nedobrovolné službě na straně nepřítele. Naši předci se v tomto
smyslu angažovali ještě před podepsáním mírové smlouvy. Krátce po převratu dne
28. října 1918 totiž převzali také Inspekci válečných hrobů při bývalém
rakouském velitelství v Praze a přemístili ji do pražského Klementina.
Určitější podobu nový úřad získal 24. ledna 1919 jmenováním setníka Davida přednostou
této inspekce a referentem válečných hrobů při ministerstvu národní obrany.
Věstníkem ministerstva národní obrany (část XX, bod 510) byl následně zřízen „Ústřední
inspektorát válečných hrobů“ a v každé zemi (Čechy, Morava, Slezsko a
Slovensko) pak „Zemská inspekce válečných hrobů“. Současně bylo nařízeno
založení vlastního katastru válečných hrobů a sice katastru „A“ pro evidenci válečných
hrobů na československém území a katastru „B“ pro evidenci válečných hrobů
československých vojáků na území cizích států.
Už v květnu
1919 byly rozesílány dotazníky všem obecním úřadům, posádkovým velitelstvím,
četnických stanovištím, majitelům hřbitovů a úřadům, vedoucích úřední matriky
k získání podkladů pro založení katastru válečných hrobů, z něhož
mělo být zřejmé, kde a na jakých hřbitovech se nalézají, v jakém počtu a
jaké národnosti (jakého státu) je tam pochováno, jejich jména atd.
Na základě toho
bylo zjištěno, že celkem na 5.493 hřbitovech je 161.646 hrobů s ostatky
jedince, 3.644 hrobů se dvěma a 6.095 se třemi či více, tzn. celkem 171.385
hrobů s cca 203160 ostatky, z nichž bylo 5 Francouzů, 1 Brit, 3
Američani, 51.331 Rusů, 22.070 Srbů, Chorvatů a Slovinců, 9.666 Poláků, 13
Bulharů, 277 Ukrajinců, 12.074 Rumunů, 15.765 Italů, 12.156 Rakušanů, 4.377
říšských němců, 21.254 Uhrů, 563 Turků a 2.627 nezjištěných. Cizinců bylo tedy
celkem 152.182 a 50.978 Čechoslováků.
Současně se vypátralo,
že existuje celkem 63.478 neupravených hrobů se 119.192 ostatky. Vojenská
správa také spočítala, že úprava, respektive základní úprava dosud neupravených
hrobů bude vyžadovat cca 10,- korun na ostatky jedince, přičemž měsíční paušál
na udržování již upraveného hrobu měl vyžadovat v ročním paušálu asi jednu
korunu. Většina hrobů se nacházela na obecních hřbitovech, ostatní hroby pak
na konfesijních, evangelických a židovských hřbitovech. Vedle nich pak to byly
hřbitovy vojenské - v Čechách 9, na Moravě 9, ve Slezsku 6 a na Slovensku
25 - a dále také hřbitovy v bývalých zajateckých táborech - v Čechách 19,
na Moravě 3 a na Slovensku 8.
Nic však není
dokonalé, a proto už v prvních poválečných letech se projevovala zpustlost
některých válečných hrobů, nejen jako projev úpadku piety, ale i ze zcela
objektivních příčin. Například válečné hroby v Karpatech byly, podobně
jako z bojů na Slovensku v roce 1919, zpustlé, neoznačené, „vydány na
pospas dobytku“ či vystaveny zničení zoráním půdy. Časem byl proto na Slovensku
zřízen „Úřad pro zřízení válečných mohyl“, jenž podléhal Inspektorátu válečných
hrobů ministerstva národní obrany…
Po druhé světové
válce bylo vše už trochu jinak. Zpočátku se sice ještě hovořilo i o válečných
hrobech „příslušníků jiných národů“, ale to už spíše s důrazem na spojence,
třebaže nechyběl ani dovětek, že „musí být udržovány podle ustanovení
mírových smluv“… Posádkový velitel podle vojenského předpisu Org XX, § 15
měl kromě ostatních povinností pečovat také o válečné hroby: „Vede záznamy o
válečných a vojenských hrobech na vojenských hřbitovech a pečuje společně
s vojenskými stavebními úřady o udržování válečných hrobů po dobu jejich
trvání.“ Za válečné hroby ministerstvo národní obrany však pokládalo „především
všechny hroby vojenských osob naší čs. armády zahraniční i domácí, jednotek
partyzánských, jakož i spojeneckých armád“. Především se však jednalo o
nově zřízené a velikým nákladem budované válečné hřbitovy Rudé armády…
Podle prvních
šetřeních byly na československém území zjištěny následující oběti druhé
světové války – Ztráty: Rudé armády 97.325, rumunské armády 12.742, čs.
armády-východ 5.620 a čs. armády-západ 896; Popravení čs. důstojníci a
rotmistři za nacistické okupace: 521; Oběti: SNP 15.000, pražského povstání
1.694 a nacistické persekuce 36.530; Popravení a zemřelí v Terezíně:
35.000; dále 279 Američanů, 268 Britů, 474 Francouzů, 44 Holanďanů, 10
Belgičanů, 91 Poláků, 34 Jihoslovanů a 17 Bulharů, tzn. celkem 206.952 a cca
107.477 Židů. deportovaných jak z území českých zemí tak i Slovenska.
Vojenská správa se
tehdy ještě starala o mírové vojenské hroby, jež vznikly po 31. prosinci
1945. Péči o ně, na rozdíl od válečných hrobů, měla jen deset let, tzn. po
dobu stanovenou zákonem (z hygienických důvodů).
Každý vojenský hrob
měl být umístěn tak, aby byl chráněn před zničením a zneuctěním, čehož se mělo
dosáhnout tím, že měl být „na zvláštním vojenském hřbitově nebo na hřbitově
veřejném“, kde bylo zřízeno zvláštní oddělení pro vojáky. Místo pohřbení
mělo být opatřeno „proti rozpadnutí náhrobkem z hlíny, z kamene
nebo vůbec z nějaké trvanlivé hmoty a musí být opatřeno tabulkou
z dobrého materiálu s čitelným, trvanlivým nápise, s náboženským
symbolem (kříž, siónská hvězda a p.)“.Výdaje na zřízení válečných
vojenských hrobů hradilo ministerstvo národní obrany a na jejich údržbu mělo
pak vyčleněno paušál, přičemž za jednohrob byla stanovena roční „udržovací
náležitost“ ve výši deseti korun a za jeden „délkový metr“ hrobového pole pak
šest korun…
Na rozdíl od první
republiky nedokázala třetí republika v období obnovy křehké poválečné
demokracie v Československu překonat nenávist k „odvěkému“ nepříteli a
jeho spojencům, a proto těmto mrtvým byla poslední služba v podstatě odmítnuta
a byly respektovány pouze základní hygienické zásady, někdy ani tyto.
Přes veškeré
proklamace ostatně ani hroby čs. státních příslušníků padlých za druhé světové
války se nestaly „obrazem opravdové vděčnosti k těm, kteří se nedočkali
a zaplatili tím nejcennějším, co měli, svým životem“. Začátkem roku 1951
pak bylo „péčí“ o vojenské hroby, hřbitovy a památníky pověřeno ministerstvo
vnitra, jež nedokázalo tuto pietu zajistit ani tolik komunistickým režimem
protěžovaným bývalým příslušníkům Československé vojenské jednotky
v Sovětském svazu. Kde paradoxně jeho bývalí nepřátelé – českoslovenští
legionáři z první světové války – měli podstatně důstojnější pietní místa,
jež přežila i tamní komunistický režim bez větších šrámů…