Recenze „recenze“
Hana Catalanová
Karel Sieber by se nejspíš moc rád uvedl v denním tisku jako odborník-historik na slovo vzatý pro období studené války, avšak výsledek jeho snažení vyznívá poněkud neprofesionálně, neřkuli diletantsky.
Ve svém článku (recenzi?) „Co s válkou v Koreji“ zveřejněném v LN (11. října 2003, str. 14) se pokusil o kritiku dvou knižních titulů od uznávaných britských autorů Briana Catchpolea („Korejská válka“) a Philipa D. Chinneryho („Korejské krutosti“), které vydalo pražské nakladatelství BBArt. Ke „Korejským krutostem“ jsem napsala doslov jako zamyšlení pro českého čtenáře a také jako podnět k odhalování temné minulosti komunistického Československa, jež je tak bedlivě střežena a utajována dodnes. K. Sieber tento doslov nazval „nesmyslem roku“, aniž by uvedl jediný argument proti. Považuji to za velice neprofesionální a neseriozní přístup ze strany ambiciózního historika. Z předposledního odstavce zmíněného článku tuším pozadí věci a výzvu přijímám.
Tématikou studené, korejské i vietnamské války se ve světě zabývají stovky knižních publikací, a je jen škoda, že český čtenář nemá širší možnost výběru. Tím více se sluší ocenit vydavatelský počin nakladatelství BBArt, jež české knihovny obohacuje i o tuto literaturu faktu, a jistě nezůstane, přes veškeré těžkosti s vydáváním, pouze u korejské války. Závažnost tématu zdůrazňuje i skutečnost, že komunistické Československo nemá čisté svědomí ohledně válečných zločinů, nemluvě již o zločinech proti lidským právům vůbec. Snad i proto to urputné mlčení a mlžení…
Hodnota Catchpoleovy „Korejské války“ spočívá v tom, že se autor v oddělených kapitolách zabývá důležitými tématy, např. vzdušnými i námořními boji, propagandou a veřejným míněním, válečnými zajatci, partyzány a guerillami a také skrytou tváří této války. V knize najdeme i další zajímavé informace, s nimiž se v jiné podobné literatuře nesetkáváme (mj. úžasný růst japonské ekonomiky během konfliktu apod.). I když z řádek cítíme autorův původ a kořeny, kniha má celkově silnou vypovídací hodnotu.
Autor „Korejských krutostí“, Philip D. Chinnery (vojenský historik), popisuje různé vojenské operace v Koreji a zejména se podrobně věnuje stále žhavé otázce válečných zajatců a dosud pohřešovaných příslušníků amerických i spojeneckých vojsk. Nechybí zde důležitá svědectví a kopie dokumentů souvisejících s Chinneryho šetřením jako historika Národního sdružení bývalých válečných zajatců. Kromě Senátní zprávy č. 848 (leden 1954), odtajněné v lednu tohoto roku, je to první publikace (nepočítáme-li zaznamenaná svědectví těch, jež zázrakem přežili), jež se detailněji zabývá komunistickými zvěrstvy páchanými na válečných zajatcích z jednotek OSN. Druhou pak je kniha „Betrayed“ od J. D. Douglasse (Joseph D. Douglass, Jr., Ph.D, zasloužilý analytik při americkém Ministerstvu obrany), věnovaná československé účasti na válečných zločinech a zveřejňuje i dřívější americké snahy z nejvyšších míst „zamést“ celou otázku válečných zajatců „pod koberec“. V knize nechybí důležité svědecké výpovědi a odkazy na relevantní historické prameny.
Ze strany obce českých vojenských historiků či soukromých badatelů stále chybí nezávislé práce, jež by čtenáře seznámily s účastí komunistického Československa na těchto zvěrstvech. (Pilátova i Píšova studie postrádá hlubší dokumentaci a dohledání různých souvislostí a skutečností. A jak říká Malcolm McConnell ve své knize „V tajných archivech Hanoje“: „Komunistická historická pravda je velice flexibilní.“)
„Šejna si před kongresovým výborem zoufale vymýšlel, někdy tak pitomě, že nad tím zůstává rozum stát.“ (K. Sieber ve své kritice práce zaměstnanců ÚDV; Sešit 8, Securitas Imperii-ÚDV; www.coldwar.cz ) Z celého Sovětského strategického plánu (mimochodem, neinformoval o něm pouze J. Šejna) zaujala K. Siebera pouze krátká zmínka o infiltraci australských ozbrojených sil…(!?) Šejnova tvrzení označuje za „žvásty“, přičemž Sešity č. 8 a 9, zpracované ÚDV, i přes jeho vlastní kritiku (www.coldwar.cz), pro něj zřejmě stále znamenají tu „správnou“ historickou pravdu (nebo že by účel světil prostředky?). Nejsem historik, ale opis estébáckého svazku Honza (Sešit č. 8, Jan Šejna), jistě nejen u mne, vyvolává velmi silné pochybnosti ohledně vedeného šetření k osobě Šejny ze strany ÚDV, pokud vezmeme v úvahu jeho (ÚDV) možnosti přístupu k historickým pramenům. Sešit č. 9 („Aktivity československých institucí v jihovýchodní Asii v době korejské a vietnamské války“) je příkladem dokumentace, jak se nic nevyšetřilo... Jen se opět jedná o diskreditaci Šejnových tvrzení a o znevážení dlouholetého šetření J. Douglasse, potažmo i mnoha dalších, kteří se osudy válečných zajatců a pohřešovaných intenzivně zabývají, aby se rodiny konečně dozvěděly pravdu o osudu svých nejbližších, byť po tolika desítkách let. Naděje umírá poslední.(?)
Karel Sieber v podtitulku výše zmíněného článku v LN polemizuje, že „Překládané práce o korejské válce pomíjejí výzkum posledních let.“ Nic víc a nic méně. V celém textu pak nenajdeme nic, co by naznačovalo, jaký že to výzkum posledních let je v překladech, a kterých, pomíjen…
Jak již zmíněno, zahraničních publikací s tématikou studené, korejské i vietnamské války jsou stovky. Je pravda, že překladů je na našem knižním trhu poskrovnu, ale snad se český čtenář brzy dočká dalších. Překlady cizojazyčných publikací jsou finančně velmi náročné, jak jistě potvrdí každý nakladatel.
Zdá se, že v české knižní „kuchyni“ tuto tématiku ještě nelze zdárně „vařit“. Chybí utajované a citlivé podklady, archivní ingredience. K americkému FOIA (Freedom of Information Act/Zákon o svobodném přístupu k informacím) se český „přístup k informacím“ nedá přirovnávat, a ještě dlouho tomu tak nebude, pokud vůbec. Kdo má v dnešní době umožněn přístup k dosud utajovaným historickým pramenům „z moci úřední“, ten pak jen opisuje a opisuje, aniž by skutečně pátral a zamýšlel se nad dalšími možnými souvislostmi. A tak se nelze divit, že se bývalé svazky StB stávají tou „jedinou historickou pravdou“ naší minulosti. Skutečná fakta zůstávají pečlivě tabuizována a střežena, třebaže národ, který se nepoučí ze své minulosti, je odsouzen ji prožít znovu!
Hana Catalanová, 19.10.2003
Doslov ke knize Korejské zvěrstvo!
Hana Catalanová
Téměř celý západní svět byl překvapen, když v červnu 1950 napadla Severní Korea své jižní sousedy. Překvapení se však netýkalo tehdejšího Sovětského svazu, Číny, Československa a dalších komunistických zemí, které o invazi věděly již několik měsíců předem a neoficiálně ji podporovaly vojensky i finančně. Krátce před invazí dostalo Československo z Moskvy příkaz vybudovat v Severní Koreji vojenskou nemocnici. Většina Čechoslováků, kteří se plánování a stavby nemocnice účastnili, netušili nic o jejím pravém účelu. O „logické“ vysvětlení a kompletní utajení celé operace se postarala komunistická vojenská rozvědka. Hlavní misí vybudované nemocnice bylo sloužit jako zvláštní, přísně utajené rozvědné zařízení – experimentální laboratoř – ve kterém byli zajatí američtí vojáci a Jihokorejci využíváni k výzkumným účelům.
Zasvěcení tvrdí, a je svědecky doloženo, že skutečná zvěrstva se začala na válečných zajatcích páchat právě v průběhu korejské války a pak pokračovala ještě ve větším měřítku během války ve Vietnamu a po celou dobu tzv. studené války. Zneužívání vězňů i vlastního obyvatelstva k vědeckým účelům se v bývalém Sovětském svazu dělo již ve 30. letech, nikoliv však v takovém rozsahu jako tomu bylo od 50. let, kdy po druhé světové válce Sověti a země východního bloku již těžili z dosažených vědeckých poznatků zajatých německých vědců. Dr. Walter Hirsch vypracoval zprávu o sovětských biologických a chemických zbraních, jež byla v roce 1951 přeložena do angličtiny a předána americké vojenské rozvědce. Zde se mj. hovoří o testování těchto zbraní na vězních v SSSR (Hirsch Dr. Walter, Soviet BW and CW Preparations and Capabilities).
Československo pod přímým dohledem sovětských poradců své obyvatele a vězně též nešetřilo. V odtajněných materiálech CIA z 50. let jsou zprávy o testování biologických a chemických zbraní na území naší země. Pokusy byly prováděny Praporem zvláštních bojových prostředků (jednotka č. 2276 umístěná v Olomouci) a výcvikovým praporem (VBZ-VZVBP). Na Písecku (oblast Sedlčan) byly účelově zamořovány zdroje pitné vody – studny – sovětským biologickým bojovým prostředkem UNA-73 (prostředek vyvolával silné krvavé průjmy a smrt nastávala průměrně do 13 hodin po požití), prováděly se letecké postřiky antraxem a jedovatými plyny na Olomoucku a v jiných částech Československa. Na nic netušících obyvatelích se testoval i botulin a virus psittacosis a další jedy, bakterie a viry. Výsledky těchto operací pak byly konzultovány a dokumentace předváděna na tajných komunistických konferencích.
Československý výzkum, vývoj a výroba biologických a chemických zbraní byly prováděny na četných konkrétních místech republiky (jmenovitě uvedených ve zprávě CIA), a to vojenskými výzkumnými ústavy pod hlavním dohledem ministerstva obrany a civilními výzkumnými ústavy pod přímým dohledem VTÚ Praha. Podle sovětského vzoru se tak dělo tzv. „buňkovým systémem“, který zaručoval utajení v rámci celého přijatého programu. Jednotlivým „buňkám“ nebyl znám celý koncept, pouze jeho dílčí části, takže výzkumní pracovníci neměli nejmenší tušení o celkovém rozsahu daných projektů.
Chemické a biologické zbraně proti nepříteli nutně potřebují lidské „pokusné králíky“. Úhlavním nepřítelem komunismu byly a jsou Spojené státy, a proto američtí váleční zajatci z korejské a vietnamské války představovali žádoucí „materiál“. A nejen pro zpravodajské účely… Komunisté považovali válečné zajatce za „válečné zločince“, na které se nevztahuje Ženevská dohoda, resp. její článek o repatriaci zajatců po ukončení válečného konfliktu a podepsání příměří.
Tak se tedy stalo, že během různých válečných konfliktů zmizely beze stopy tisíce amerických vojáků. Oficiální čísla uvádějí, že po skončení druhé světové války zůstalo 20.000 příslušníků americké armády nezvěstných a vláda, rodiny a přátelé dodnes neví nic o jejich osudech. Ví se pouze to, že byli vítěznou Rudou armádou přesunuti z německých zajateckých táborů do SSSR, kde také jejich stopy končí. Sověti je přes veškeré dohody a opakované výzvy z americké strany odmítli repatriovat, ba dokonce zapřeli jejich existenci.
Po ukončení korejské války (1950-1953), ve které zahynulo 54.246 příslušníků americké armády, zůstalo po oficiální výměně zajatců opět více než 8.000 Američanů nezvěstných! Vietnamská válka (1964-1975), v níž přišlo o život 58.202 amerických vojáků, zvyšuje počet nezvěstných oficiálně o 2.338. Skutečné číslo je však podle různých věrohodných zdrojů mnohem vyšší.
Obdobím studené války se počet nezvěstných zvyšuje o další stovky. Jenom pro ilustraci: v průběhu 20 let, 1950-1970, bylo nad a kolem pobřeží bývalého Sovětského svazu sestřeleno kolem 39 amerických letadel, na jejichž palubě se nacházelo celkem 364 mužů. O osudech 141 z nich není dodnes nic známo, dodnes jsou vedeni jako MIA-missing in action, nezvěstní.
Nad všemi pohřešovanými dodnes visí velký otazník. Existuje teorie, že buď zemřeli ve vězení nebo nepřežili kruté podmínky pracovních lágrů. Někteří z nich jistě tak skončili. Nikoliv však všichni, neboť KGB si americké zajatce vysoce cenila – tvořili zvláštní kategorii určenou k jiným účelům než jak tomu bylo u běžných zajatců z jiných zemí. Proto je tak těžké vypátrat, jaký byl skutečný osud těchto tisíců amerických válečných zajatců, kteří se nikdy nevrátili domů.
Generál Dmitrij Volkogonov (zemřel v r. 1995) zmiňuje ve svých pamětech plán KGB na „dodávání amerických válečných zajatců do SSSR za účelem shromažďování rozvědných informací“. Tento dokument podepsal v 60. letech tehdejší šéf KGB Vladimir Semičasnyj.
Po skončení studené války ruský president Boris Jelcin při své návštěvě USA v roce 1991 otevřeně přiznal, že na území bývalého Sovětského svazu jsou stále zadržováni živí Američané!
Teprve tehdy, na nátlak médií, rodin nezvěstných a dalších zúčastněných, se americká vláda začala oficiálně zabývat „zapomenutými“ příslušníky své armády, kteří se z různých válečných konfliktů nevrátili. Celou záležitost dostalo na starost ministerstvo obrany a mělo shromáždit, prošetřit a analyzovat informace svých tajných služeb, svědků a veškeré další informace v této politicky ožehavé záležitosti. Ministerstvo mělo také spolu s dalšími úřady federální vlády přivést k jednacímu stolu dotčené vlády cizích zemí, aby zodpověděly mnoho nepříjemných otázek.
V roce 1992 byla vytvořena Společná americko-ruská komise (pro válečné zajatce a pohřešované) – USRJC, která měla prověřit četná svědectví a evidenci o tom, že američtí váleční zajatci byli během moderních válek zavlékáni do bývalého Sovětského svazu za spolupráce jeho satelitních komunistických zemí, Československo nevyjímaje.
Informace z různých pramenů jasně potvrzují skutečnost, že existoval komunistický program na nevydávání, násilné zadržování a zneužívání amerických válečných zajatců k různým účelům. Svědectví československého generála Jana Šejny v krátkosti zmiňuje i autor této knihy. Jan Šejna vypovídal před komisí amerického Kongresu dvakrát, v roce 1992 a 1996. Osobu Šejny a jeho tvrzení se však účelovou komunistickou propagandou podařilo v očích široké veřejnosti natolik úspěšně zdiskreditovat, že pro mnoho lidí zůstal pouhým „semínkovým“ podvodníkem. Nicméně, obě jeho výpovědi před komisí Kongresu byly potvrzeny z mnoha dalších zdrojů. Nedávno odtajněné archivy CIA dávají k dispozici stovky a stovky dokumentů se svědectvím lidí, kteří na různých místech bývalého SSSR nějakým způsobem přišli do styku s americkými válečnými zajatci.
Šejnova slova potvrzuje dále plukovník Philip Corso před komisí amerického Kongresu 17. září 1996. Ten se již v 50. letech vzhledem ke svým závažným informacím neúspěšně snažil přimět tehdejší vládu, aby ve věci nezvěstných amerických válečných zajatců podnikla patřičné kroky. Plukovník Corso byl šéfem speciální složky rozvědky, k jejímž úkolům patřilo sledování komunistických a zpravodajských aktivit Číňanů, Severokorejců a Sovětů v amerických zajateckých táborech v Jižní Koreji a nepřátelských na severu. V roce 1953 byl členem delegace v Paumunjomu a účastnil se výměny nemocných a zraněných zajatců. S těmito vojáky se také osobně sešel a hovořil s nimi. Corso se během výkonu své služby dozvěděl, že celá operace týkající se zacházení s americkými zajatci byla plně pod dohledem a kontrolou Sovětského svazu. Ve své výpovědi mj. říká: „Vymývání mozků a zvěrstva páchaná na amerických válečných zajatcích byly vědomými a účelovými činy sovětské politiky. Byly používány nejen na vězních z naší strany, ale také na jejich vlastních lidech a dalších, které Sověti měli pod svojí kontrolou.“
Plukovník Corso získal důležité informace od zajatců, kteří se vrátili. Jejich výpovědi dokumentují komunistické lékařské experimenty (nacistického stylu) na amerických vězních. Nejďábelštější a nejlstivější byly údajně techniky používané na změnu myšlení. Byly stejně nebezpečné jako operace mozku a mnoho zajatců při jejich aplikaci zemřelo. Mnoho z nich také v důsledku těchto experimentů spáchalo sebevraždu. Plukovník Corso dále uvedl, že Sověti učili své spojence podrobný vědecký proces zaměřený na přivedení vězně do takového stavu, kdy mohl být zneužit k dalším účelům. Navrátivší se zajatci, kteří měli tuto zkušenost za sebou, vypovídali, že ti, jež na nich „pracovali“, byli vysoce efektivní, perfektně vyškolení a vzdělaní. Jednalo se o odborníky praktikující smrtelně psychologické metody končící často fyzickým mučením. Sovětský přístup byl svévolným aktem jejich komunistické politiky, která aktivně odmítá, podkopává a ničí veškerou strukturu lidských hodnot.
Corso získal spousty informací o skutečnosti, že američtí váleční zajatci byli zavlékáni do Sovětského svazu. Tyto informace přicházely z mnoha zdrojů, mezi které patří výpovědi čínských a severokorejských válečných zajatců, zprávy různých tajných služeb a zpravodajská hlášení, zprávy z Číny, různé šifrované zprávy, uprchlíci z komunistických zemí (důstojníci sovětských a jiných tajných bezpečnostních a zpravodajských složek) apod. Američtí váleční zajatci byli údajně přepravováni hlavně vlakem, a to přes čínské hranice Manchu-li, Manchuria, a přes Pos´yet do oblasti Primorskij Kraj v bývalém Sovětském svazu.
Velitel William (Chip) Beck (33 let v tajných službách) tyto informace též potvrzuje. Říká, že SSSR po více než půl století plánovitě zneužíval cizí válečné zajatce. V mašinérii systému „Gulag“, kde bylo průběžně internováno víc než 30 milionů sovětských občanů, se nacházely stovky tisíc občanů z jiných zemí, včetně půl milionu Němců, Rakušáků, Italů, lidí z východní Evropy a Japonců. V průběhu 50 let byly mezi těmito cizími vězni stovky – pokud ne tisíce – Američanů. Dosud není známo co se s nimi stalo. Přesun amerických zajatců do pracovních lágrů byl záměrný a účelový, neboť pokud by bývalo šlo o omyl, Sověti by tuto skutečnost již dávno napravili pomocí diplomatických kanálů.
Samotná povaha tajných operací znamená, že se nejedná o náhody. Proto nejsou přiznávány ani ochotně odhalovány. A čím větší rozsah daná tajná operace má, tím kolem ní existuje vyšší stupeň utajení. A přesun amerických válečných zajatců do SSSR je jedno velké tajemství… To co Sovětský svaz zahájil v roce 1945 – SSSR, Korea, Vietnam, Laos, Kambodža, Čína, Khmer Rouge, Kuba, východoevropské země a další – to si střeží dodnes. Proč? Komunismus není „mrtvý“. Jak ukládá jeho doktrína, pouze se dle potřeby a s ohledem na situaci stáhl do pozadí. V „bývalých“ komunistických rozvědných a kontrarozvědných složkách nedošlo k žádným čistkám. Dokumenty a záznamy zásadního charakteru, jak zdůraznil generál Jan Šejna, byly ze zemí východní Evropy přemístěné do Moskvy. Ti, kdo dříve řídili KGB a jejich obdoby v zemích východního bloku, jsou u kormidla dodnes.
„Chip“ Beck říká, že je sice těžké, nikoliv však nemožné, aby komunističtí veteráni, kteří se účastnili těchto tajných operací a kteří by mohli znát osudy amerických válečných zajatců, vystoupili z temnot a podali svá svědectví. Je však pravda, že jejich vlastní životy a životy a existence jejich rodin by tím možná byly ohroženy. Jeden bývalý důstojník KGB řekl: „Novináři a podnikatelé jsou v Moskvě a Petrohradu vražděni za pokusy odhalit tajemství mnohem méně choulostivé než jaké představují váleční zajatci.“ V bývalém Československu jsou veřejně známé čtyři „sebevraždy“ či velice podezřelá úmrtí lékařů, kteří se účastnili „zdravotní“ mise v Koreji a Vietnamu.
Zmíněná Společná americko-ruská komise by mohla vyřešit dosud visící otazníky kolem osudů válečných zajatců, kteří byli dlouhá léta drženi v zajetí za podmínek ryze brutálních a nehumánních. Mohla by též zabránit tomu, aby se tento druh tragédie už nikdy v budoucnu neopakoval.
Vyšetřovatelé při JCSD (Joint Commission Suport Directorate) jsou přesvědčeni, že tajemství dosud nezvěstných zajatců jsou ukryta v moskevských archivech a v archivech bývalých komunistických zemí. Generálporučík Jurij F. Jezerskij, bývalý příslušník KGB na sovětském ministerstvu státní bezpečnosti, jež se zabýval rozvědkou a kontrarozvědkou, však potvrdil obavy, když řekl: „Vyhledat specifické cizí vězně ve vězeňském systému bývalého Sovětského svazu by bylo velice obtížné, neboť se jim běžně přidělovala jiná jména.“ Předpokládá však, že záznamy o změnách jmen by mohly existovat, a to s největší pravděpodobností někde v Moskvě.
Přesto však vyšetřovatelé JCSD pokračují v překládání tisíců spisů, ke kterým již získali přístup, a pokračují v jednáních s bývalými i současnými státními zástupci, příslušníky tehdejší KGB a armády a hovoří s ruskými občany, z nichž někteří již nemají strach podat svá svědectví. Není tomu dávno co ruská vláda dala americkým vyšetřovatelům k dispozici rozsáhlé množství dokumentů. Tato „sbírka“ obsahovala 6.000 stran dokumentů a na 300 fotografií, jež se všechny týkaly dosud nezvěstných amerických vojáků z období korejské války. Týmy vyšetřovatelů také postupně zkoumají místa bývalých „gulagů“, kterých jsou na území bývalého SSSR desítky tisíc. Ve stále živé studii „Gulag“ přibývají další a další místa spolu s výpověďmi svědků potvrzujícími přítomnost amerických zajatců v daných lokalitách.
Spolupráce Společné komise s vládami zemí bývalého komunistického bloku však dosud přinesla jen málo výsledků. Snad jen Polsko, Bulharsko a Maďarsko projevily v této věci konkrétní snahy.
Česká republika (ÚDV) na základě oficiálních žádostí podaných v roce 1992 americkou stranou vypracovala tzv. „Zprávu o přešetření informací o údajné účasti československých komunistických institucí na nehumánním zacházení s americkými válečnými zajatci v průběhu korejské a vietnamské války“ a v roce 1998 ji americké straně předala. Tato Zpráva byla také nedávno zveřejněna v Sešitu ÚDV č. 9, ovšem v podstatně zredukované verzi, zejména co do identifikace zúčastněných. Zpráva pro americkou stranu ale velice dbá na to, aby nesdělila žádné vitální informace. Je z ní zřejmý neprofesionální (neochotný?) přístup k hlubšímu bádání v různých archivech, ve kterých by se zcela jistě našly některé konkrétní odpovědi na šetřenou problematiku. Zato však bylo vyvinuto až nadměrné úsilí k opětovné diskreditaci generála Jana Šejny (speciální elaborát o něm viz ÚDV sborník Securitas Imperii, Sešit č. 8) a znevážení výpovědí PhD Josepha D. Douglasse Jr. Douglass pracoval v oblasti národní bezpečnosti (USA) přes pětatřicet let. Také přednášel na Cornell University, Naval Postgaduate School a na škole Advanced International Studies Johna Hopkinse, a všeobecně si získal široký respekt za své studie týkající se americké a sovětské nukleární strategie, komunistického principu rozhodování, chemických a biologických zbraní a politického původu mezinárodního obchodu s narkotiky, terorismu a organizovaného zločinu. Jeho knize „Red Cocaine: The Drugging of America and the West“ se dostalo mezinárodního ohlasu. V loňském roce vydal další titul s názvem „Betrayed“, která se zabývá otázkou amerických válečných zajatců. Douglass zde mj. zúročil i poznatky, jež získal během let svého přátelství s Janem Šejnou. Trvalo dlouhých 19 let až do Šejnovy smrti v roce 1997.
Přestože dnes již bývalý český president Václav Havel napsal na podzim roku 1998 dopis, ve kterém Spojené státy ujišťuje, že česká strana vyvine veškeré úsilí na podporu šetření ve věci amerických válečných zajatců a prošetří konkrétní archivy komunistické strany, složek MV a MO atd., Česká republika zůstává stále jen u slibů. Zástupci JCSD navštívili od roku 1996 Českou republiku již několikrát, avšak sliby z oficiálních míst nebyly dosud uskutečněny. Americká strana předložila konkrétní dotazy – i ty zůstávají stále nezodpovězeny. Svědky a zúčastněné osoby neměla americká strana dodnes možnost vyslechnout, přestože jí to bylo přislíbeno. Takovéto jednání ze strany českých zástupců vrhá temný stín podezření na celý náš národ a na stav demokracie, který se jako rovnocenný partner v NATO snažíme světu presentovat.
V lednu 2003 došlo v Praze k další oficiální návštěvě zástupce JCSD Normana Kasse, člena amerického Kongresu - válečného veterána - plukovníka Samuela Roberta Johnsona a dalších, kteří při jednání s určitými oficiálními místy znovu zdůraznili potřebu spolupráce v dané záležitosti. A oficiálními místy jim byla spolupráce opět přislíbena…
Závěrem je třeba zdůraznit, že každá válka sebou nese ztráty na lidských životech. Příslušníci americké armády – stejně jako příslušníci kterékoliv jiné armády na světě – si jsou vědomi skutečnosti, že při vojenském konfliktu mohou být zraněni či dokonce zabiti. Žádný z nich však nepočítá s tím, že by po ukončení bojů mohl i nadále zůstat v rukách nepřítele a jeho vláda by se mu nepostarala o bezpečný návrat domů…
Válečné zločiny nejsou a ani nemohou být zapomenuty. Jsou zde rodinní příslušníci, přátelé, spolubojovníci a organizace, kteří otázku nezvěstných udržují a budou udržovat stále živou, dokud se kauza i toho posledního z těch, jež se nevrátili, bez pochybností a spekulací neuzavře.
Tlustá čára za minulostí, jakou by si mnozí moc a moc přáli, nepřipadá v této věci vůbec v úvahu. Šetření pokračuje.
Hana Catalanová, duben 2003
Doslov ke knize "Korejské krutosti" (v originále „Korean Atrocity!“), autor Philip D. Chinnery; vydal Jiří Buchal – BB art, 2003, překlad: Jiří Gojda.