Nezverejnení a doplnení agenti ŠtB| 17.November 1989-Zamatový podvod!| Pamätník usmrtených na hraniciach| Nepotrestané zločiny| Rozhovory-udalosti-názory| Od našich autorov| Pripravujeme| Nezabúdame na okupáciu v roku 1968| US POWs - Pamäť a svedomie| Reagujeme | Svedectvá| Doporučujeme| Nebojte sa!| Právo a zákony | Literárna rubrika| Emil Švec: Nezákonnosť na pokračovanie| Vladimír Hučín-politický väzeň Zamatu| Stanovy a informácie o organizácii| Hlavná stránka

Späť

Analýza 17.listopadu 1989: Miroslav Dolejší

 

Úvodem několik slov.

Československo prožívá jedno z nejvýznamnějších a zároveň nejbolestivějších údobí ve své historii. My všichni se nacházíme na skutečném rozcestí. Na jedné straně máme možnost po letech poroby vytvořit opět svobodný stát, zemi prosperující, vlast pro všechny naše občany.Na druhé straně se však můžeme zřítit do propasti zmaru a stát se cizinci ve vlastní zemi, která nám nebude patřit. V tom případě bychom se stali jen pasivními diváky přetváření naší země v přívěšek, v nejlepším případě zábavní centrum Sjednocené Evropy.

Já jsem toho názoru, že bychom měli všichni věnovat své síly tomu, aby se z Československa stal opět pojem, aby se naše zem stala významnou politickou a ekonomickou silou nejen v Evropě, ale i ve světě. Proč by měli například evropské instituce sídlit na periferii Evropy, když mohou sídlit v  jejím srdci. To však předpokládá, že se přestaneme krčit a bát, že už jednou provždy ze sebe setřeseme ponížení minulých desetiletí, že se už nikdy neskloníme.

A k tomu je nezbytné mít možnost vidět věci z rubu i líce, z obou stran. Mít volný přístup ke všem informacím. Nestat se jen manipulovanou loutkou a pasivním příjemcem oficiálních informací. Proto je zapotřebí prezentovat i jiné než oficiální názory.

Přesto, že s některými závěry a informacemi obsaženými v předkládané Analýze nesouhlasím, cítím jako svoji povinnost a je pro mne svrchovaně důležité dát prostor těmto názorům. Zvláště proto, že byla proti Analýze podniknuta tak ostrá dezinformační kampaň. Proč by jinak nebyla alespoň částečně pravdivá? Byly dokonce organizovány akce směřující k odsouzení Analýzy, velmi podobné těm z nedávné minulosti. Odsuzovat něco, co jsem nečetl, s čím jsem se neměl možnost seznámit až příliš zavání totalitními metodami.

A to je také důvod, proč považuji toto vydání za významné a přímo nutné.

Od napsání zprávy už uplynulo několik měsíců, přesto jsou mnohé její závěry natolik prozíravé, že dosud neztratily svoji platnost. Mnohé se třeba změnilo, některá fakta jakoby neplatí. Jsou to však jen vnější projevy skrytých procesů, které dnes u nás probíhají.

Není příliš důležité, jak se dnes přeskupují politické síly, jaký si která strana dala název, ani ve které je více nebo méně lidí zkompromitovaných z minulosti.

Je důležité posuzovat každého podle činů. Podle nich se nejlépe pozná,kdo to s touto zemí a s našimi lidmi myslí dobře a kdo je v cizím žoldu, neboť jen ten, kdo drží svoje slovo, je zárukou pro dnešek i budoucnost. Na okraj jen několik poznámek.

Pan prezident před více než rokem slíbil, že zveřejní zápisy z jednání u kulatého stolu na přelomu listopadu a prosince 1989. V době, kdy píši tyto řádky, není daný slib dodržen.

Byly ustanoveny vyšetřující komise a ani jedna z nich nedošla k žádnému závěru.

A tak bychom mohli pokračovat dál. Těch nejasností a nesplněných slibů je až příliš.

To, co je však dnes nejdůležitější, je podle mého názoru, zabránit morální zkáze národa a devastaci země.

Všichni bychom si měli uvědomit, že v Československu dneška již pomalu neplatí křesťanská pravidla morálky, neplatí desatero přikázání. Zvláště mladá generace, a po zkušenostech z minulého roku bych se jí nedivil, začíná přemýšlet o tom, že ten, kdo kradl, dělal dobře, ten, kdo odhodil všechny morální zábrany a bezohledně šplhal v komunistické hierarchii, asi také. Neboť všem pohlavárům minulého režimu byla zaručena beztrestnost, všichni, kdo kradli, měli dostatek času na to, aby svůj majetek legalizovali.

Ale takto pesimisticky bych nechtěl končit. Věřím v budoucnost naší země, vitalitu našich národů. S nejčistšími úmysly předkládám tyto řádky a doufám, že přispěji k tomu, abychom si opět začali vážit sama sebe, své svobody a abychom si již nikdy nenechali vzít kontrolu věcí veřejných ze svých rukou.

V Brně 29.12.1990 PhDr.Miroslav Sládek

 

 

Já jsem byl v r.1983-1986 ve vězení v Miňkovicích a od r.1984-85 jsem byl spolu s Miloslavem Dolejším.On byl na oddíle "B" a já na oddíle "G".Já jsem většinu trestu strávil na trestním oddělení, neboť jsem tak zvaně odmítal spolupracovat na své převýchově a navíc jsem byl již v té době 3 krát soudně trestán (2 krát pobuřování, hanobení státu svět.soc.soustavy, 2 krát nedovol.ozbrojování, výtržnictví, útok na agenta StB, krádež zbraně ze skladu Lidové milice) V průběhu trestu jsem často při střídání směn hovořil s Miloslavem Dolejším, který měl mimořádný politický přehled.Oba jsme byli několikrát kázeňsky řešeni za to, že jsme ovlivňovali spoluodsouzené k protisocialistickým názorům.Já jsem se také často s Miloslavem hádal ohledně Charty 77.Byl jsem zastáncem CH 77.Miloslav mne však varoval s tím, že jednou poznám a změním názor na CH 77.V této záležitosti jsem s ním nikdy nesouhlasil a po výkonu trestu jsem v r.1987 Chartu podepsal. Po 17 listopadu když jsem se stal předsedou Občanské komise a poté na doporučení Konfederace politických vězňů pracovník FBIS jsem poznal některé významné signatáře CH 77 blíže.Dnes mohu odpovědně prohlásit, že za mým propuštěním z BIS a následným zatčením stojí také bývalí a vlivní signatáři CH 77 jako např. Jan Princ, František Stárek, Petr Uhl, Jíra a mnoho dalších.To je také jeden z mnoha důvodů proč je můj soudní proces v podstatě tajný. Miloslav Dolejší bohužel už není mezi živými a já už nemám možnost se mu omluvit za to, že jsem nedal na jeho varování před CH 77.Tím nechci kritizovat ty obyčejné chartisty - pěšáky, kteří podepsali s vědomím, že se tím staví na stranu demokracie.

S pozdravem Vladimír Hučín.

OBSAH:
I.       Východiska
I. 1.   
Charta 77
I. 2.   
Převrat 17. 11. 1989
I. 3.   
Občanské fórum
I. 4.   
Komunistická strana

II.      
Sjednocení Evropy
II. 1.  
Československo a Evropa
II. 2.  
Mezinárodní souvislosti sjednocení
II. 3.  
Stav země
II. 4.  
Obecné podmínky

III.     
Limity možností (velmi zajímavé pojednání o smyslu a působení peněz)


 
I. VÝCHODISKA
Základní mystifikací je tvrzení, že 17. 11. 1989 došlo v Československu ke spontánní revoluci obyvatelstva proti vládě KSČ. Tento politický převrat byl připravován přibližně od června 1988, přičemž situace k němu byly vypracovány už od prověrek v KSČ 1969-70 a založením Charty 77. Tento závěr dokládají tato fakta:
1. K převratům došlo ve všech komunistických státech Evropy synchronizovaně v průběhu 7 měsíců. Z hlediska sociologického a psychologického je vyloučeno, aby tyto převraty byly uskutečněny spontánně, neorganizovaným obyvatelstvem, proti téměř neomezené moci komunistických vlád těchto zemí, zajišťovaných vojensky a bezpečnostně druhou největší mocností světa - SSSR.
2. Výsledkem všech těchto převratů je ponechání moci v rukou komunistických stran - více nebo méně skrytě (přejmenování stran, taktické úpravy programů, atd.).
3. Disidentská hnutí ve všech těchto státech, jejichž členové převzali úlohu dekorace v podílu na moci, byla založena a řízena komunisty, kteří v minulosti odešli z řad svých stran, byli pak formálně pronásledováni či krátce vězněni, což bylo taktické zaměření k jejich osobní popularizaci, prováděné převážně západním rozhlasem a tiskem.
4. Politickým těžištěm účelů těchto převratů je realizace nové koncepce uspořádání mocenských poměrů v Evropě, jejímž počátkem je sjednocení Evropy, počínající sjednocováním Německa. Politické převraty v komunistických státech Evropy byly směrovány k podpoře tohoto sjednocování Německa a byly s ním synchronizovány.
5. Forma a průběh politických převratů v Evropě byly pravděpodobně předmětem dohody Reagan-Gorbačov, uskutečněné v červnu 1987 při Reaganově návštěvě v Moskvě. Od té doby se výrazně projevovaly organizace příprav na převraty ve všech komunistických státech Evropy (formování disidentských skupin v Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku a jejich propagandistická příprava ze Západu, zintenzivnění protestních akcí proti vládám, atd.).
6. Zřetelnou součástí těchto dohod byla ujednání o využití komunistických oligarchií k udržení pořádku a k zachování vlivu komunistického mezinárodního hnutí v mocenských strukturách po převratech. K tomu účelu vznikla kooperace mezi KGB a CIA, jejichž společné komise převraty řídily a schvalovaly personální sestavy nových vlád.
7. Prohlášení všech popřevratových vlád o národním porozumění nebylo aktem humanity, nýbrž politickým převratem vyvolanou potřebou rehabilitace komunistů k jejich účasti na moci. Bylo diktováno dohodami SSSR - USA (KGB - CIA). Za tím účelem už 12 let před tím byla politicky iniciována koncepce lidských práv a prosazen její význam, o nějž se pak dohody velmocí spolehlivě opíraly. Účast disidentů v tzv. hnutí za lidská práva pak ospravedlňovala jejich smířlivost ke komunistům a kooperaci na moci, která je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, než je viditelně patrné.
8. Politický převrat v Československu ani politika vlády Václava Havla nejsou v žádném případě autonomní záležitostí Československa, nýbrž součástí kontextuální politiky SSSR - USA pro Evropu. Každý jiný předpoklad pro analýzu a výklad této politiky byl neúspěšný.
 
I. - 1. CHARTA 77
Z prvních 217 signatářů Charty 77 z 1. 1. 1977 bylo 156 bývalých komunistů, mezi nimiž se nalézají jména osob, výrazně zkompromitovaných přímou nebo nepřímou účastí na teroru komunistů v padesátých letech jako ku příkladu: František Krigel, Ladislav Lis, Ludmila Jankovcová, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Jiří Hájek, Miloš Hájek, Oldřich Hromádka, Karel Šiktanc, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Jarmila Taussigová, Jaroslav Šabata, Luděk Pachman, atd.
Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v letech 1969-1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení z KSČ převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaká vznikla po založení Charty 77, po 17. 11. 1989 a pro další situace, které jsou projektovány jako varianty.
Z téže zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob, ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných institucích hostitelských států, jejich děti studovaly na prominentních universitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury (Goldstücker, Šik, Sviták, Pelikán) na universitách a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány některé starší instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak kolem radia Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC.
Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodní organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r. 1987 to bylo 13. odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen Rudolf Hegenbart.
Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu Charty 77, zejména jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch. Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, B nai B rith, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J. Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovala ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských lóží v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejich prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinováni pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk, Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.).
 
V období 1980-1989 bylo prostřednictvím Nadace Charty vyplaceno cca 376 tisíc US dolarů na činnost Charty 77 v Československu a cca 1,341 mil. US dolarů pro osobní potřebu vedoucích členů Charty. Tato částka nezahrnuje peníze vyplacené za literární a jiné ceny. Na osobní konta v zahraničí byla vedoucím osobám Charty převedena souhrnná částka 6 milionů US dolarů. Tato konta (osobní) jsou spravována advokátními kancelářemi v zahraničí, které zastupují jednotlivé funkcionáře Charty 77.
V lednu 1990 obdržel Janouch jako jeden z prvních registraci od FMV a od února 1990 jsou finanční prostředky distribuovány pro Československo prostřednictvím této kanceláře. Z nich jsou rovněž financovány a odměňovány některé činnosti OF a jeho vedoucích funkcionářů.
Charta 77 byla od svého založení v r. 1977 koncipována jako zednářská lóže. Funkce mluvčího je převzata ze Sionistické organizace. Aby nemohla být jako ilegální organizace stíhána podle zákona, odesílala všechna svá prohlášení a stanoviska státním úřadům. Ve svém prohlášení z 1. 1. 1977 konstatuje, že nechce škodit komunistickému režimu, ale chce s ním vést konstruktivní dialog, což koresponduje s komunistickým zaměřením vedoucích funkcionářů Charty a s dohodami, které byly o jejím vzniku a působnosti uzavřeny. Reakce, která byla proti Chartě 77 vedena ze strany ÚV KSČ měla za účel na Chartu upozorňovat a popularizovat ji u protikomunisticky smýšlející části občanské veřejnosti. Hlavní část její popularizace převzaly vysílačky Svobodná Evropa, Hlas Ameriky a BBC.
Přibližně od r. 1974 byla v Československu konstituována nová báze KGB, která dnes zahrnuje asi 7 až 8 tisíc občanů Československa, kteří nejsou v žádných evidencích StB, KGB, ministerstva zahraničí, atd. Jediným viditelným výrazem této báze je skupina prominentních reprezentantů Charty 77, dnes převážně zastávající nejvyšší státní úřady.
Celou dobu své existence působila Charta 77 se souhlasem a pod kontrolou Státní bezpečnosti a KGB. Přesto, že materiály, vydávané nepřetržitě vedoucím VONS Petrem Uhlem (tzv. Informace o Chartě 77) byly evidentně ve smyslu zákona protizákonné (min. podle § 112 tr. zákona: poškozování zájmů republiky v cizině), nebylo proti vydavatelům nikdy zakročeno, jak v každém jiném případě bez výjimky odpovídalo praxi StB. Je mimo jakoukoli pochybnost, že kdyby činnost Charty 77 nebyla žádoucí, byla by taková skupina lidí zlikvidována během 24 hodin a nikdo ve veřejnosti by se o její činnosti ani nedozvěděl, jak to bylo zcela běžné ve všech ostatních případech lidí a skupin, likvidovaných za činnost proti státu, nebo pouze za své osobní postoje proti režimu. Charta však bez jakéhokoli omezení vydávala knihy, prohlášení, poskytovala interview Svobodné Evropě, Hlasu Ameriky a BBC, v posledních měsících před převratem její členové dokonce cestovali do zahraničí (Jiří Hájek, Dana Němcová, aj.), kde vedli politické rozhovory.
Uvnitř Charty 77, VONS a ostatních jejích odnoží, působila rozsáhlá agentura StB. Na bázi II. a IX. správy FMV to však byla činnost víceméně kontrolní (v rámci objektové kontrarozvědky), nikoli řídící. Řízení Charty 77 bylo prováděno velmi komplikovaným způsobem, který dovoloval jeho kontrolu ze strany USA. Hlavní řídící funkci pro Chartu 77 vykonávaly osoby z báze KGB. Hlavní kontaktní osobou byl vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ R. Hegenbart, který současně řídil protiopatření FMV. Hegenbart byl přímo angažován na přípravu převratu od srpna 1988, na jeho provedení 17. 11. 1989 a dodnes jako kontakt působí prostřednictvím plk. StB Vostárka (býv. náčelník kanceláře FMV Vejnara) a pplk. Krásy na řízení činnosti KC OF, zejména pak jeho personální politiky (schvalování osob pro vládu, poslance FS, zahraniční službu, jiné politické strany, atd.). Směr kontaktu: Ladislav Lis, Oldřich Hromádka, Zdeněk Jičínský, Jaroslav Šabata, Petr Kučera a kancelář presidenta republiky, zejména některé poradce).
Přijímání členů (signatářů) Charty 77 skončilo dnem 17. 11. 1989, kdy počet signatářů dosáhl cca 1900 občanů. Naprostá většina z nich podepsala Chartu ze vzdoru proti režimu, aniž měla nejmenší tušení o charakteru a poslání této tajuplné organizace.
Chartu 77 řídilo přibližně 70 až 85 lidí, jejich jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými a podobnými svazky (zájmové a finanční nevyjímaje). Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Šabatových, Němcových, Paloušových, Hromádkových, Rumlových, Marvanových, Šternových, atd. Všechny tyto rozvětvené rodiny jsou komunisté nebo jejich potomci, svobodní zednáři a jejich potomci, a židé. Nyní přibližně 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel, zaujalo pozice v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.
Tato skupina občanů Československa byla pro své dnešní poslání schválena pověřenými orgány SSSR a USA (prostřednictvím StB-KGB-CIA-Mosad). Souhlas vyslovovaly také jiné mezinárodní organizace.
Charta 77 nedosáhla během svého 13tiletého působení žádného politického vlivu, protože to nebylo žádoucí. Příprava politických převratů v Evropě, včetně Československa, byla svěřena profesionálním organizacím, které k tomu měly k disposici všechny potřebné prostředky. Posláním Charty 77 bylo soustředění vhodných osob, které by po převzetí moci po fingovaných převratech zajistili kontinuitu se zaměřením Světového komunistického hnutí, jehož součástí jsou i komunistické strany všeho typu a všech taktických modifikací programů. Jejich hlavním posláním je zakrytí této dlouhodobé orientace a v důsledku toho působí k likvidaci jedné fáze bolševismu: stalinismu - tedy období, kdy se světový bolševismus v Rusku vymkl mezinárodní kontrole.
Občasné odsuzování a věznění členů Charty 77 a jí založených odnoží mělo výchovný (kázeňský, disciplinární) a propagační význam. Věznění členové Charty 77 se tímto způsobem učili podřizovat se kázni, jestliže to okolnosti vyžadují, a současně jim bylo jejich uvěznění (nebo pouhé zadržení na několik hodin) podnětem k obrovské mezinárodní propagační kampani, vedené zahraničními vysílačkami a později i diplomatickým personálem amerických spojenců. Československo se tímto způsobem seznamovalo s lidmi, o nichž by bývalo v listopadu 1989 nevědělo vůbec nic, anebo by pro něj byli nepřijatelní, pokud by byla dána přednost k seznámení s nimi prostřednictvím zpráv a informací z jejich nejbližšího okolí. Organizovaná reklama a propagace jejich osob upravila jejich obrazy v legendy a učinila z nich hrdiny, mučedníky, veliké spisovatele, myslitele, politiky a demokracii oddané státníky. K tomu účelu byly zřízeny nejrůznější literární ceny, udělovány čestné doktoráty na západních universitách, atp. V podstatě je tento postup metodou hollywoodské tvorby Star, která se uplatňuje od počátku 20. století - kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality člověka.
Agenturní činností StB proti Chartě 77 se zabývalo na FMV celkem asi 43 důstojníků StB. Rozsah této činnosti není vyčerpán pouze seznamem akcí proti Chartě a VONS, ale zahrnuje také činnost oddělení StB pro boj proti sionismu, judaismu, svobodnému zednářstvu, Státnímu židovskému museu (tzv. kontrarozvědná ochrana) a židovstvu. Z těchto útvarů, které podléhaly většinou přímo KGB (mezinárodní koordinace), byly registrovány zahraniční signály (dispozice) pro činnost Charty. Současně byla registrována kooperace s ostatními disidentskými skupinami, zejména v Polsku, NDR, Maďarsku a SSSR.
Každý z těchto důstojníků StB řídil agenturu uvnitř Charty 77 v počtu 5 až 7 TS (tajných spolupracovníků). Osobní charakteristiky vůdců Charty 77 (včetně VONS a ostatních tzv. nezávislých iniciativ) jsou vesměs nepříznivé. Psychiatrické analytiky konstatují v mnoha případech osobní rozvrácenost, v některých případech drogy (Jirous apod.).
Když se ministr vnitra dr. Sacher dostal v únoru a v březnu do styku s některými materiály, týkajícími se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpečí odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. President Havel nechal jmenovat vládou Jana Rumla náměstkem FMV. Po šesti týdnech jeho působení na FMV se ztratilo přes 15 tisíc OS (Osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB). President si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány Chartě (Uhl, Urban).
Je nejvýš pravděpodobné, že nejdůležitější materiály, týkající se Charty a jejích prominentů, byly z FMV odstraněny ještě před 17. 11. 1989. Kupř. magnetofonové kazety s nahrávkami jednání mluvčích Charty, jejího vedení, jednání s některými zahraničními diplomaty apod., které vedení Charty předávalo StB, zmizely (záznamy o jejich existenci v osobních materiálech důstojníků StB byly patrně přehlédnuty). Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: V. Havla, I. Havla, J. Dienstbiera, Zuzany Dienstbierové, Petra Uhla, Jar. Šabaty, A. Šabatové, L. Hejdánka, V. Bendy, J. Gruntoráda, M. Palouše, R. Palouše, Kantůrka, E. Kantůrkové, Vl. Chramostové, M. Kubišové, Zd. Jičínského, M. Motejla, dr. Danisze, Zd. Rychetského, P. Pitharta, J. Urbana, P. Kučery, J. Hájka, M. Hájka, A. Marvanové, P. Šustrové, J. Rumla, R. Slánského, W. Komárka, M. Zemana, V. Klause, atd.
Dále byly odstraněny všechny materiály z listopadu 1989 z jednání tzv. rozhodujících politických sil o převzetí moci v zemi. Rovněž byly odstraněny objektové svazky "Obroda" (Klub reformovaných komunistů z r. 1968 - politicky nejvýznamnější složka Charty 77 a dosud v OF). Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí - Pelikánovy "Listy", Tigridovo nakladatelství "Svědectví", Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky "Rada svobodného Československa", nakladatelství A. J. Liehma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky Schwarzenberského paláce ve Vídni.
Existuje velmi mnoho dalších důkazů o expozituře Charty a jejím spojení s konspirativní komunistickou mocí. Většina z nich však není vhodná ke zveřejnění pro rizika s tím spojená. Rozsah ostatních by zdaleka překročil únosný rámec této zprávy.
 
I. - 2. PŘEVRAT 17. 11. 1989
Zpráva Komise FS pro vyšetřování událostí 17. 11. 1989 byla prohlášena za utajenou a nebyla zveřejněna. Důsledky šetření se promítly do odsouzení několika bezvýznamných policistů k několikaměsíčním trestům. Vyšetřování bylo zaměřeno pouze na násilnosti na Národní třídě, bylo zmanipulováno a záměrně se vyhýbalo vyšetření politického pozadí převratu. Podobný osud postihl Nezávislou vyšetřovací skupinu studentů, která vznikla jako reakce na evidentní manipulování vyšetřovací komise FS.
Důsledkem tohoto stavu věcí byly rychle a všeobecně se rozšířivší pochybnosti o nejapné legendě sametové revoluce, jak ji dosud urputně hlásá president a vláda Charty 77. President rovněž nedodržel svůj veřejně daný slib, že budou zveřejněny všechny záznamy o jednání s Adamcovou vládou a následně jednání tzv. rozhodujících politických sil (dodnes není známo, kdo je tímto pojmem označen).
S odstupem měsíců se však stalo zřejmým, že masakr na Národní třídě byl předem připraven a že byl koncipován jako signál k zahájení převratu. Po něm byla iniciativa okamžitě předána Chartě 77 - to dokazuje, že v přípravách existovala spolupráce (mimo mnoha dalších důkazů). Charta převzala iniciativu rozšířením sdělení sl. Dražské o smrti studenta, která se ukázala být desinformací. Tento kritický bod spojení Charty 77 a zasvěcené části ÚV KSČ nebyl dosud objasněn a tvoří jedno z ústředních politických tajemství.
Když byly tyto pochybnosti občanů spolehlivě zaregistrovány, natočila BBC pořad o událostech 17. 11. 1989, v němž je legenda korigována a vyúsťuje v tvrzení, že to byl nepodařený vnitrostranický převrat, který měl pouze odstranit Jakešovo vedení, ale který se vymkl z rukou. Na základě této predikce vystoupil jeden z předních mužů Charty Jiří Ruml s požadavkem, aby vyšetřování 17. listopadu bylo obnoveno. Nebezpečí, které v sobě takový požadavek skrývá, spočívá v tom, že komise bude sestavena opět z lidí Charty 77, kteří budou dokazovat tvrzení pořadu BBC, které je pokládáno za přijatelnou politickou verzi, korigující nesmyslnou báchorku o sametové revoluci. Stejným cílem však bude zakrytí každého spojení Charty s komunisty a kontinuity komunistické vlády - Chartě vyhovuje být považována za něco jiného, než čím ve skutečnosti je. Je nepochybné, že kdyby byla zveřejněna pravda, Havel a jeho vláda Charty 77 by musela padnout. To je však nepřijatelné pro zahraniční sponsory, kteří Chartu vypracovávali 13 let a nemají za ni přijatelnou náhradu, se kterou by mohli souhlasit také Rusové. Vláda Havlovy Charty musí být tedy udržena.
Z provedené analýzy lze vybrat skutečnosti, které chronologicky seřazeny, poskytují následující sled událostí: poradce presidenta USA John Whitehead na podzim 1988 po své 12-ti denní cestě po Východní Evropě shledal, že politická situace dovoluje zahájení příprav k převratům. Pro Československo (Chartu 77) to znamenalo pokyn k vystoupení ze sebe samé a její členové postupně založili řadu skupin, nazývaných nezávislými iniciativami: SPUSA (Společnost přátel USA), HOS (Hnutí za občanskou svobodu), DI (Demokratickou iniciativu), Obrodu (svaz bývalých komunistů z r. 1968), atd. Všechny tyto skupiny pracovaly pod vedením Charty 77. Cílem bylo vyvolání dojmu početního zvětšení opozice vůči vládě, i když to byl dojem pouze optický, ale potřebný pro zahraniční propagandu.
Politicky nosnou byla pouze Obroda. V ÚV KSČ byla vytvořena skupina Urbánek-Mohorita, která byla Hegenbartem pověřena jednáním s Obrodou. Účelem byla spolupráce na kompromitaci Jakeše a jeho odchod z vlády. Hegenbart byl v této činnosti řízen KGB. Byl natočen film z Jakešova kompromitujícího vystoupení v západočeském kraji, KGB rozmnožila jeho videokazety a v zahraničí se prodávaly za 20 DM. Současně prováděl Hegenbart izolaci Jakeše, který nebyl zasvěcen do událostí, aby byl v případě zahájení operace eliminován nežádoucí zásah. Hegenbart byl rovněž rozhodujícím mužem, který v červenci a srpnu 1989 řídil stanovisko ÚV a vlády k exodu východních Němců ze západoněmeckého velvyslanectví. V rámci spolupráce Hegenbart-Obroda vycestoval také Jiří Hájek těsně před převratem do Rakouska k projednání některých podrobností, souvisejících s datem a technikou převratu. Den 17. 11. byl zvolen jako nejvhodnější vzhledem k tomu, že je Mezinárodním svátkem studentstva a zaručuje tedy mezinárodní odezvu, a dále proto, že to byl poslední termín s aspirací na mezinárodní odezvu před schůzkou Gorbačov-Bush na Maltě, kde měl být projednán další postup velmocí při řízení sjednocování Německa, což předpokládalo také politickou změnu v Československu.
Ze zprávy, zveřejněné Nezávislou vyšetřovací skupinou studentů je dostatečně známo, jak bylo zmanipulováno jednání Pražské vysokoškolské rady za účasti Vasila Mohority k přípravě manifestace. Ke skutečnostem, které jsou už veřejně známy o průběhu masakru na Národní třídě, lze připojit:
a) Přibližně dvě hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu byl zastaven provoz tramvají v obou směrech. Dopravní podnik tedy musel dostat takový příkaz už asi tři hodiny před tím. Současně byla Národní třída téměř vyklizena (liduprázdná).
b) Pohotovostní oddíly SNB byly v pohotovosti v Mikulandské ulici a v Konviktské už 3 hodiny před příchodem průvodu na Národní třídu.
c) Asi jednu hodinu před příchodem průvodu byly uzamčeny všechny domovní dveře všech domů od Pernštýna až k Národnímu divadlu.
d) Zásahová četa ÚRNA (Útvar rychlého nasazení), která byla ve 3. pohotovostním sledu (její členové byli doma u rodin, ale museli být k dispozici u telefonu), dostali v 10.30 h. telefonický rozkaz k okamžitému návratu do útvaru (tedy 8 hodin před nasazením), tj. asi 4 hodiny před zahájením manifestace. Po příchodu k útvaru jim byla nařízena pohotovost. Když četa nastoupila v maskovaných uniformách a maskovaných čepicích, byl jim vydán rozkaz k nasazení červených baretů, které jsou součástí vycházkové uniformy. V 11.30 h. byla četa převezena autobusem do Bartolomějské ulice k soustředění. Od 13.45 probíhala jejich instruktáž třemi důstojníky StB v civilu o jejich zákroku u Národního divadla - tedy v době, kdy manifestace začínala ve vzdálenosti asi 3 km. Zásahové četě byl na zvětšeném obraze podrobně vyložen uzávěr u Národního divadla včetně nasazení automobilu se zábranami. Byla instruována, že důstojníci StB jim budou ukazovat vytypované osoby v průvodu, které jsou pak povinni vytáhnout a zadržet.
ÚNRA je cvičena pro bleskovou akci, nikoli pro pořádkovou policejní službu. Plk. Bečvář, který vydal rozkaz k jejich nasazení, musel vědět, jak tato složka bude reagovat. Musel rovněž vědět, že její nasazení je neadekvátní, protože podle zákona a vnitřních předpisů FMV je ÚNRA nasazována pouze při bezprostředním ohrožení životů, při organizovaném a ozbrojeném odporu. Nic takového se na Národní třídě nedalo očekávat. Plk. Bečvář byl do funkce dosazen právě Hegenbartem a je pravděpodobné, že protipředpisový rozkaz k nasazení ÚNRA nevydal z vlastního rozhodnutí. Zde kdesi mohou spočívat příčiny, proč se zastřelil.
e) V odpoledních hodinách 17. 11. 1989 opustilo Prahu celé vedení Charty 77 včetně rodin. V Praze zůstali pouze Uhl, Benda, Němcová. Patrně existovalo jisté nebezpečí jejich pozatýkání v případě, že by se Hegenbartovi nepodařilo okamžitě paralyzovat akce a rozhodnutí většiny vedoucích ÚV KSČ a FMV, kteří nebyli do charakteru operace zasvěceni. Chartisté se však všichni vrátili už v sobotu v poledne zpět do Prahy. V té době a během neděle se Hegenbartovi podařilo definitivně odstranit nebezpečí zákroku Lidových milicí, které Jakeš mobilizoval.
Cílem operace nebylo pouze odstranění Jakeše, ale ústup komunistů do předem připravených pozic, jejichž dislokace a krytí bylo předmětem dojednávání s Obrodou od ledna 1989. Od téže doby (po zatčení Václava Havla) byli Hegenbartem mobilizováni herci, zpěváci aj. k podpisovým akcím za jeho propuštění. Všichni iniciátoři byli komunisté.
Ze seznamu studentů, kteří připravovali manifestaci a později se chopili organizování studentstva, vyplývá, že jde výlučně o děti prominentních rodičů. 86 % těchto studentů mělo rodiče ve vysokých funkcích v KSČ, FMV, diplomatických službách, v kategorii generálních ředitelů, vysokoškolských profesorů, atd. Existují důkazy o instruování těchto dětí jejich rodiči. Existují rovněž důkazy o tom, že už od června 1989 byla vypracovávána hesla, jako "Nejsme jako oni", "Nechceme násilí", atd. a formy jejich uplatňování při demonstracích tak, aby nedošlo k fyzickému napadání komunistů (to byla jedna z podmínek dohody o předání moci) a záruky za ni převzali sami komunisté prostřednictvím studentů a Občanského fóra.