Kdo pomůže najít ztracenou identitu kdysi unesenému chlapci?
(příběh lidského neštěstí, zoufalství – a naděje…)
………
Hana Catalanová
hana.catalanova@worldonline.cz
“Alexandr” žije v USA i nadějí, že na území bývalého Československa najde rodinu nebo dosud žijící příbuzné, kteří pro něj byli víc než 50 let ztraceni…
Říká: “Je pro mne velmi důležité pokusit se najít zbývající rodinu – nebo někoho, kdo mohl znát mne a moji rodinu – pokud je to vůbec možné. Snažím se vybavit si další podrobnosti, ale co jsem viděl jako dítě bylo pro mne děsivé, zmatené a dezorientující. Jako malé dítě jsem byl tak citově zničený, že si jen s obtížemi vybavuji něco konkrétního.”
Narodil se kdesi v bývalém Československu, pravděpodobně někdy na přelomu 40. a 50. let. Jeho “oficiální” datum narození (květen 1955) se vší pravděpodobností neodpovídá skutečnosti, což tvrdí i jeho lékař. Měl by být tedy o několik let starší.
O vlastním otci a matce není schopen uvést žádné relevantní podrobnosti. Otec byl údajně zavražděn, ještě než si ho mohl Alexandr jako dítě vůbec zapamatovat. “Myslím, že mi vlastní matka řekla, že otec byl zabit vojáky – ale v tak raném věku to mohlo znamenat cokoliv, od místní milice přes armádu nebo sovětská vojska. Matka však ve mne zanechala pevný dojem, že jeho smrt nebyla náhoda – spíš to, že se ukrýval, byl dopaden a zabit-popraven.” Žil pak sám s matkou, která ho nějaký čas ukrývala a někdy i oblékala jako děvčátko a vydávala jej za dceru. O matce si ještě vybavuje, že mu několikrát připomínala nějaké židovské zvyky, ale byla to marná snaha. (Později se ještě dozví, že se jí v mladších letech podařilo uprchnout z Terezína.)
To je vše, co Alexandrovi zůstalo v paměti o vlastních rodičích.
Z místa, kde žil jako malé dítě, se mu vybavuje zalesněná a kopcovitá krajina, kde v zimě byla středně silná sněhová pokrývka a bylo hodně chladno. Vyhrazený prostor byl ohraničený ostnatým drátem na betonových sloupech. Také jeho další vzpomínky vyvolávají asociace do
bového koncentračního tábora.Po oddělení od své matky žil u táborové překladatelky, která se stala jeho nevlastní matkou. Bývala přítomna u výslechů, aby je zapisovala. Tehdy se seznámila s vyšetřovatelem – sovětským důstojníkem, který docházel do lágru za účelem vyšetřování vězňů. Když se později překladatelka za něho provdala, “získal” malý Alexandr i nevlastního otce.
Z této doby si pamatuje na mučení vězňů při výslechu. Také viděl, jak někteří z nich byli zastřeleni bez zjevného důvodu. Jednou se jeho “otec” rozzlobil, vyšel na prostranství v lágtu a namátkou si vybral vězně, kterého zastřelil ranou do hlavy; nikdo se při tom nepohnul a nikdo nic neudělal… Též si vzpomíná na výslechy v temných, strašidelných místnostech, kam jej “otec” sebou někdy vzal
. “Seděl jsem mu na klíně, poslouchal jsem a cucal jsem bonbony. Někdy mne nechal obvázat vězni ruku – vždycky to byla ta, za kterou byl vězeň pevně připoután k židli. Viděl jsem hluboká zranění, někdy až na kost, nebo ruka byla dokonce i zlomená a kousky kosti vyčnívaly z kůže.”Ještě jedna vzpomínka mu však víc než cokoliv jiného utkvěla v paměti. Byl to mučící nástroj pro ženy, jež by snad mohl pomoci lokalizovat daný lágr. Původně se jednalo o zařízení na stříhání ovcí. V táboře jej používali k připoutání ženy nebo dívky, která snad měla na vybranou, zda bude znásilněna muži nebo psy. Psi pak byli na tuto oběť lákáni směsí natíranou na její nahé tělo. “Nevzpomínám si, že bych někdy sám byl v tomto stříhacím zařízení – ale někdy v noci prožívám hrozné sny, kdy jsem v tomto zařízení připoután a stávám se obětí hlídacích psů. Sny o lágrech, mučení a znásilňování se vracejí dodnes.”
Sovětský vyšetřovatel později odvezl “matku” a Alexandra do SSSR. “Tam jsme nějaký čas žili na přísně střeženém místě v malé komunitě, kde jsme se intenzivně učili angličtinu. Moje nevlastní matka byla v angličtině víceméně zběhlá a učila mne tento jazyk i předtím. Tomuto místu se říkalo “Kansas” a nacházelo se asi 200-300 km severně/severozápadně od Vladivostoku. Pak jsme byli všichni tři infiltrováni přes San Francisco do Spojených států. Než jsme odjížděli, vzpomínám, že jsem mnoho hodin pozoroval kroužící ledoborec v přístavu.
Nevlastní otec vyžadoval, že nikdy nesmím myslet, ani se ptát na své skutečné rodiče – musel jsem se chovat tak, jako kdyby oni byli moji rodiče, jinak by to pro mne mělo velmi špatné následky. Ale moje nevlastní matka mi někdy svěřila některé věci v jeho nepřítomnosti. Třeba to, že moje matka, když byla mnohem mladší, uprchla Němcům z Terezína a nějaký čas žila a cestovala s cikány, než se pak usadila s mým otcem. My jsme cikáni nebyli, ale myslím si, že ji pomohli ukrývat, protože byla stejně tak na útěku jako oni.”
Nevlastní rodiče v USA často měnili místa pobytu, fakta o rodině, jména a minulost (cca každých 6 měsíců). To samozřejmě přispělo k úplné ztrátě Alexandrova smyslu pro vlastní identitu.
“Když mi bylo ´asi 9 let´, vyzvedla mne ze školy policie a odvezla na výslech do federální budovy. Nejprve mi jakýsi mladý pár vyšetřovatelů sdělil, že moji ´rodiče´ zahynuli při slézání strmého kopce – Point Loma, San Diego, kde se nachází výzkumný ústav špičkových technologií. Mladý pár brzy vystřídali mnohem starší vyšetřovatelé, když jsem začal popisovat obrovská letadla, která často vzlétávala a přistávala za tmy na letištní ploše vedle přísně střeženého místa, kde jsme v SSSR bydleli a učili se angličtinu. Tomuto místu jsme říkali Kansas, i když to ve skutečnosti byl malý kout země obývaný malým počtem lidí – ale pokud jsem si vědom, jiný název neměl.”
K úmrtí “rodičů” Alexandr dále uvádí: “Nikdy jsem nebyl na pohřbu, ani neviděl jejich mrtvá těla. Věřím však, že moji nevlastní rodiče jsou mrtvi – ať již nešťastnou náhodou, jak mi bylo řečeno, či rukama bezpečnostních složek. Ať již se s nimi stalo cokoliv, od té doby jsem zůstal sám. Kdyby bývali přežili – nebo pokud někdo věděl, kde mne najít – určitě by si pro mne bývali přišli.”
Po mnoha dnech dotazování, jak se dostali do Států, kde žili, co viděli a dělali, byl Alexandr odveden k soudci pro mladistvé a na základě žádosti starších vyšetřovatelů byl na zbytek dětství umístěn do oplocených a hlídaných dětských domovů bez sebemenší naděje na propuštění. Hodně času (vždy několik měsíců) strávil po každém pokusu o útěk v izolaci. Jednou jej po takovém pokusu o útěk zbili tak, že musel být ošetřen v nemocnici. Tam si jej všiml někdo z organizace pro dodržování lidských práv, která se pak zasadila o jeho propuštění. V dětských domovech se zvýšenou ostrahou byl oficiálně držen proto, že jeho rodiče zemřeli, neměl nikoho jiného, kdo by se o něj staral a provinil se svými pokusy o útěk. Po propuštění byl umístěn do rodiny v San Diegu a začal znovu žít.
Vše nasvědčuje tomu, že malý Alexandr se stal nechtěným nástrojem sovětské zpravodajské služby, resp. nepřímo napomáhal k legalizaci sovětských agentů na americkém území. Tím je jeho hledání pravdy ještě složitější a psychicky náročnější.
A jak jej oslovovali “rodiče” doma? Zde Alexandr říká: “Určitě vím, že nevlastní otec mi říkal Vladimíre. Moje nevlastní matka mi někdy říkala Sašo, někdy v soukromí i Šlomo. Většinou však navenek používala nějaké jméno, jež bylo běžné v té které komunitě, kde jsme právě žili. Jména a historii jsme měnili pokaždé, když jsme se stěhovali někam jinam. Vím, že s nevlastní matkou jsme se ´otce´ báli a dělali jsme vše, co od nás požadoval. Velký, silný muž se zcela zřejmou neomezenou mocí nad životem a smrtí nebyl z těch, se kterým bychom se dohadovali nebo se mu pokusili i v nejmenším odporovat.”
Alexandr tímto prosí pamětníky, zda je výše uvedené vzpomínky oslovily, zvláště pak tyto skutečnosti: