Na pietnej spomienke s príhovorom vystúpili Viceprimátor Mesta Poprad Mgr. Igor Vzoš, riaditeľ Sekcie dokumentácie Ústavu pamäti národa Mgr. et Mgr. Ján Endrödi a predseda SZBPV Ing. Imrich Body.

Vážení kamarádi.
Budu se snažit být stručný. Blíží se 48 výročí okupace naší země vojsky VS. Za dva roky tomu bude již 50 let. Nebudu předjímat úvahu o tom, kolik z nás, pamětníků a protagonistů tehdejších událostí, se tohoto smutného výročí dožije. Naše společnost již žije jinými a taky velice vážnými problémy a tak události z roku 1968 pomalu a jistě ustupují do minulosti. Nastupujícím generacím to již moc neříká.

Přesto si dovoluji vám všem přeposlat hodnocení těchto událostí z pera osoby nejpovolanější, jakým byl bývalý velitel ZVO ČSLA,  pan genpor.Ing. Stanislav Procházka ( zemřel 17.7.2010 ve svých 88 letech), při příležitosti 35 výročí okupace naší země vojsky VS dne 21.srpna 1968. To byl voják, generál, který byl připraven bránit naší vlast, ale nepočítal, že nepřítel do naší země vtrhne z jiné světové strany a ještě v noci. On by nikdy neposlal tanky do ulic proti vlastnímu lidu, tak jak o tom uvažovali jiní generálové v listopadových událostech roku 1989 i s úmyslem v nízkém průletu, možná i se zapnutou forsáží, vojenskými letouny nad shromážděním lidu na Letenské pláni, zavinit tragédi, kterou si snad nedovedeme ani představit.

Když si připomenu setkání s panem genpor. Ing. Stanislavem Procházkou, na smutečním obřadu se zesnulým panem plk. PhDr. Eduardem Bejčkem, bývalým předsedou VHK našeho VSR, se kterým jsme se mnozí z nás přijeli do Břeclavi rozloučit a který pro naše sdružení tolik vykonal ( řadu publikací jako byla akce Norbert  a Brezněvova neostalinistická doktrína omezené svrchovanosti a jiné), pak se  v důvěrném rozhovoru velice kriticky vyjadřoval  k situaci v AČR a byl přesvědčen o tom, že naše společnost se k nám "osmašedesátníkům" postaví zády a že dosáhnout odškodnění bývalých rehabilitovaných vojáků bude velice obtížné. Čas mu dává za opravdu.

Pan genpor.ing. Stanislav Procházka přispíval do našeho vydávaného Zpravodaje VSR mnoha precizními články. V dané době jsme usilovali o to, aby byl při příležitosti jmenování nových generálů prezidentem republiky, povýšen  do vyšší generálské hodnosti t.j. na generálplukovníka. Bohužel. Ministerstvo obrany tento náš úmysl v zárodku smetlo s odůvodněním,  že to současná legislativa neumožnuje.
Až bude rozhodnuto o zhotovení pamětních medailí VSR z.s. k 50 výročí okupace naší země vojsky VS, neměli bychom zapomenout udělit toto i jemu, im memoriam s předáním do rukou jeho příbuzných.
Zase jsem nedokázal být stručný.
Viz příloha:

Genpor.Ing.Stanislav Procházka o 21. srpnu 1968.

Pražské jaro vzniklo z nejrůznějších příčin. Jednou z nich byla snaha Moskvy nastolit v Praze vedení, které by připustilo umístění sovětských vojsk na čs. území, což Antonín Novotný odmítl už v roce 1963.

Moskva s nevolí sledovala československé pokusy o nový ekonomický model s návazností na západní trhy.
Antonín Novotný ve snaze udržet svoje posice se obrátil na své přívržence a příznivce v armádě. V období příprav prosincového zasedání ÜV KSČ, byla společnost vzrušena cvičnou mobilizací jedné tankové divize v okolí Prahy a také proti odvolání Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka, byla v lednu  zorganizovaná rezoluce komunistů z ministerstva obrany. Na lednovém zasedání ÚV KSČ zaujal ministr obrany Lomský velice neurčité stanovisko, NGŠ Rytíř se vysloveně postavil za Novotného, jenom generál Prchlík – náč. HPS se vyslovil proti Novotnému.

Neúspěch tohoto nevydařeného „generálského puče“ později útěk gen. Šejny za hranice, byl posledním podnětem k odvolání Novotného z funkce prezidenta. Náměstek MO gen. Janko spáchal sebevraždu, a proto ve velení armády byly provedeny změny. Podobně jako v případě volby prezidenta gen. Svobody,  ministra obrany Dzúra a NGŠ Rusova, byli vybráni s ohledem na Sovětský svaz a pod jeho přímým vlivem. Generál Prchlík se stal terčem ostrých protestů, a jeho  odvolání bylo jedním z prvních kompromisů mezi vedením KSČ a Brežněvem. Zatím většina mužstva a nižšího důstojnického sboru sympatizovala s reformním hnutím, armádní špičky zůstali pod sovětskou kontrolou.

Vzhledem ke skutečnosti, že bezpečnostní aparát byl v rukách Dubčekovských odpůrců, výměna příslušného ministra obrany na tom nic nezměnilo, bylo Československo prakticky bezbranné.
Osud „socialismu s lidskou tváří“ měl být rozhodnutý na XIV. Sjezdu KSČ, svolaném na 9. Září 1968. Skutečný vládce ve střední a východní Evropě byl Sovětský svaz, který se  rozhodl použít prostředky vyzkoušené již v roce 1940 v pobaltských republikách, v roce1953 v NDR a v roce1956 v Maďarsku.

Vzhledem k zájmu evropského západu a především Spojených států na míru v Evropě a na připravovaných rokování o omezení strategických zbraní, nenarazila sovětská intervence v Československu na vážnější mezinárodní odpor.
Interventi s tím nakonec kalkulovali. Je třeba si uvědomit, že ČSR byla prvosledová oblast, kde nebyly rozmístěny sovětské jednotky. Potřebovali je tam dostat za každou cenu a „kontrarevoluce“ byla vhodnou záminkou.

V prosinci 1965 podepsal tehdejší MO Mohumír Lomský s MO Sovětského svazu Malinovským smlouvu o opatřeních ke zvýšení bojeschopnosti raketových vojsk, na jejímž základě měly být na třech místech v ČSR rozmístěny sovětské rakety s jadernou hlavicí, pod sovětskou kontrolou. Dva sklady se dokončovaly do roku 1968 a třetí v roce 1969-1970. Při příležitosti oslav výročí osvobození v květnu 1968 navštívila naší republiku delegace vedená maršálem Koněvem, maršálem Moskalenkem, gen. Leljušenkem a gen. Žadovem. Pravděpodobně šlo o zpravodajské opatření ze strany ozbrojených sil SSSR. Doprovázel jsem maršála Koněva  k 19. msd v Plzni a do Škodovky, kde se hlavně zajímal o názory prostých občanů na situaci v republice. S gen. Žadovem jsme navštívili ženijní brigádu v Litoměřicích, kde se zajímal o morální stav brigády a úspěch v regionu, který osvobozoval v roce 1945. Znalost stavu ČSLA měla tehdy pro sovětské velení prvořadý zpravodajský význam.

Dne 10 května 1968 začaly na území Polska v prostoru Těšína, Bialsko-Biala, 60km od Katovic manévry polské a sovětské divize. Sovětská divize pod velením gen. Jaškina měla překročit hranice ČSSR a přes Ostravu a  Brno, dvěma směry dojet na západní hranici a tam se usadit.  Z toho je vidět, že invaze se připravovala již v dubnu a květnu. V této době se ale změnila politická situace ve vzájemných vztazích ČSSR a SSSR. Invaze byla odložena na léto. Tato divize byla soustředěna v Katovických lesích a čekala, aby spolu s polskou divizí přepadla za tři měsíce Československo. Také ve východním Německu probíhala příprava vojsk.

K prozkoumání části československého terénu a k politickému nátlaku na Československo, posloužilo desetidenní velitelsko-štábní cvičení pod názvem „ŠUMAVA“, zahájené 20. června. Námětem tohoto cvičení bylo „vedení boje armádami spojeneckých vojsk v počátečním období války“. Sovětští organizátoři prováděli rozsáhlou rekognoskaci československého území, zvláště letišť, vybudovali husté spojovací sítě a poslali „cvičit“ mnohem více svých jednotek než bylo zapotřebí.  Po cvičení nespěchali s jejich odsunem z Československa, všelijak ho komplikovali a odkládali.

Sovětské vedení o Československu rozhodlo 16. a 17. srpna o zaměření a charakteru dalšího postupu SSSR a jeho spojenců.
Na poradě 18. srpna 1968 prvních tajemníků ÚV NDR, Bulharska, Polska, Maďarska a SSSR, Brežněv oznámil, že má dopis s žádostí řady československých soudruhů o pomoc. Bez zvláštních výhrad, spojenci schválili hodnocení a návrhy poskytnutí nezbytné vojenské pomoci Československu, ač ono o nic nežádalo. Dne 19. srpna, tedy v době kdy v Moskvě o intervenci bylo rozhodnuto a intervenční vojska již zaujala výchozí postavení, se dostavil do Bílého domu sovětský velvyslanec Dobrynin a informoval amerického státního tajemníka Deana Raska o opatřeních SSSR vůči Československu a že přijímají dřívější americký návrh na zahájení rozhovorů o mírovém využití atomové energie.

Invaze do Československa byla provedena pod krycím názvem “DUNAJ“ a byla zahájena v noci z 20. na 21. srpna 1968 ve 23.00 hod. Velitel intervenčních vojsk armádní generál Pavlovský, byl na VS v Polsku. Invaze se zúčastnilo pět armád. První sled se skládal ze tří armádních skupin. Skupina „A“ severní, operující z Polska, měla 70 tisíc vojáků a 1800 tanků. Skupina „B“ z NDR, měla 35 tisíc vojáků a 1300 tanků. Skupina „C“, jižní operující z Maďarska, měla 40 tisíc vojáků a 1500 tanků. To znamená, že v prvém sledu bylo do 145 tisíc vojáků a 4.600 tanků a 800 letadel. Z toho je vidět, že se invaze zúčastnilo 25 sovětských divizí, 5 divizí polské armády, jedna divize maďarské armády a jeden pluk bulharské armády. NDR měla původně připraveny 2 divize, obě zůstaly v Drážďanech a u Plavna v záloze. Rumunsko jako člen Varšavské smlouvy účast odmítlo.  

Všeobecně je známo, že bylo k této vojenské operaci zmobilizováno 600 až 750 tisíc interventů. Tuto obrovskou sílu mělo paralyzovat 150 tisíc československých vojáků? Z vojenského hlediska to byla klasická obkličovací operace z křídel, z NDR  a Maďarska. Kdyby došlo z naší strany k odporu, tak by mohl být jen místní. U ČSLA nebyla velením armády, ani presidentem republiky gen. Svobodou, ani vyhlášená bojová pohotovost. Naopak byl vydán rozkaz zachovat klid a rozvahu. Je třeba si uvědomit, že naše armáda byla určena na boj s protivníkem přicházejícím z úplně jiného směru, čemuž odpovídalo rozmístění jednotlivých divizí.  Přes obrovskou převahu útočníka, se stále vnucuje otázka, zda jsme se měli bránit. Protože již po druhé, po třiceti letech československá armáda nečinně přihlížela okupaci země. Určitě jsme se měli bránit v roce 1938-1939. V roce 1968 byla situace úplně jiná. Armáda na válku se spojenci nebyla připravena. Byl to útok do týlu vojsk, která střežila západní hranici. Sebemenší odpor by byl krvavě potlačen a znamenalo by to vyvolat „masakr“ nejen našich vojsk, ale i civilního obyvatelstva, bez nejmenší naděje na úspěch.

Většina velitelů a příslušníků ČSLA, nezávisle na velení armády, od počátku zaujala k okupaci odpor, podílela se na pravdivé informaci obyvatelstva za pomoci radiostanic, podílela se na zajištění vysílání čs. televize i na zásobování obyvatelstva

Jaká byla situace u vojsk ZVO ? Ve dnech 21.8.až 25.8.mělo být cvičení dvou divizí ( 1. td a 19. msd) v prostoru Štětí  a vojenském prostoru Doupov, pro představitele Varšavské smlouvy. Plánoval se i účast prezidenta gen. Svobody a některých politických činitelů. Dne 20.5. v Milovicích, za účasti náměstka MO gen. Muchy, proběhlo přivítání hostů a seznámení s průběhem cvičení. Úplná delegace byla z NDR, ale ubytovali se na velvyslanectví NDR. Úplná delegace byla ještě rumunská a bulharská. Za SSSR a Polsko byl přítomen jeden účastník a ostatní, že přijedou 21.8.1968. Po 23.0O hod. mi volal NGŠ Rusov, a oznámil mi, že na naše území vstoupila vojska Varšavské smlouvy a protože se mnou nebylo spojení, byl z rozhodnutí MO Dzůra vyslán gen. Jirák jako velitel, na štáb ZVO a to vše přesto, že spojení se mnou bylo. NGŠ jsem oznámil, že okamžitě odjíždím na štáb ZVO a na VS ponechávám svého zástupce. Po příjezdu na štáb ZVO a vyslechnutí hlášení dozorčího okruhu, jsem telefonicky zavolal MO a žádal o okamžité odvolání gen.Jiráka, což bylo provedeno.

Vysláním gen. Jiráka na štáb okruhu interventi sledovali určitý záměr. Byla svolána vojenská rada okruhu a na zasedání byl přijat dopis, který kurýrem byl doručen na štáb okupačních vojsk v Milovicích gen. Pavlovskému, samozřejmě v češtině. Kurýr po návratu informoval, že generál po přeložení do ruštiny a přečtení prohlásil „vot eto kontrarevolucia v armii“. Kromě dopisu vojenské rady, byl odeslán gen. Pavlovskému i dopis komunistů okruhu. V obou dopisech jsme především zdůraznili, že jde o okupaci, o pošlapání naší samostatnosti, státní suverenity, svobody a že střílení do našich občanů na ulicích Prahy, Liberce a Košic, neprospěje boji za mír ve světě. Dále se v dopisech uvádělo: „ Proto je Vaší povinností soudruhu generále, abyste s Vašimi vojsky a vojsky spojenců opustili území naší ČSSR. Nikdy se nepodvolíme násilí a nikdo nás nepřinutí, abychom posluhovali těm, kteří bezohledně pošlapali naší státní samostatnost,svobodu a suverenitu“.
V dopoledních hodinách jsme obdrželi známý rozkaz MO, který obsahoval čtyři body. Do vojsk byl odeslán rozkaz jenom ve znění prvních tří bodů. Čtvrtý bod ne, protože se v něm nařizovalo okamžitě navazovat na všech stupních velení družbu  se spojeneckými vojsky. Bylo to provedeno proto, poněvadž u vojsk okruhu by došlo k vážným konfliktům.

Pro nejbližší období  byly vydány vojskům následující rozkazy:
1. vojska v kasárnách obklíčených okupanty, mít v plné pohotovosti
2. veškeré pokyny a signály důkladně prověřovat
3. zajistit výdej a uložení zbraní, munice a pohonných hmot
4. navázat přímé kontakty a spojení s vojsky vyvedenými na cvičení a  
    s vyvedenými předsunutými odřady
5. poskytnout pomoc legálním čs. vysílačům a sdělovacím prostředkům a
    v případě potřeby i vydáním radiostanic
6. provádět intenzivní zpravodajskou činnost ve vztahu k okupantům a s cílem
    získat co nejvíce informací
7. odposlouchávat jejich radiové spojení, provádět klamání vysílačů

Velitelé byli upozorněni, že se dají od velení okupačních vojsk očekávat požadavky na poskytnutí ubytovacích prostorů, potravin, pohonných hmot. Vydat jim  jenom vodu. Na základě mého rozhodnutí byl použit výsadek v síle jedné roty k obsazení vysílače v Hradci Králové.
Dne 23. 8. 1968 došlo k osobnímu jednání na štábu okruhu  velením 6. sovětské tankové armády gen. Kožanova, jeho NŠ a ZVP. V ostré diskusi jsme si vysvětlili náš postoj a názor na okupaci  a zdůraznili jsme, že budeme jednat jako rovný s rovným. Kromě toho jsme striktně odmítli jejich návrh na spolupráci v podobě, jak si ji oni představovali a to, že na štábu bude přítomen jejich styčný důstojník. Bylo rozhodnuto jenom telefonické spojení pro případ řešení konfliktních situací.

Vzhledem k tomu, že velitelství okruhu bylo obklíčeno tanky a obrněnými transportéry, žádal  jsem, aby byly okamžitě staženy a odjely. Na  základě rozkazu gen.Kožanova byly odvolány. Další setkání s gen. Kožanovem bylo v Plzni 24. 8. 1968 u 19. msd. na jeho žádost.

Při jednání mi ukázal rozkaz MO SSSR maršála Grečka o okamžité zastavení vysílání plzeňského rozhlasu. Gen. Kožanovi jsem vysvětlil, že kolem  rozhlasu jsou rozmístěni studenti, kteří budou rozhlas bránit a jestli chce konflikt, tak aby to dobře zvážil, protože náš tankový pluk na Borech je v pohotovosti a může okamžitě zasáhnout.
Odpověděl, že za nesplnění rozkazu bude odvolán z funkce velitele 6. tankové armády. Na to jsem mu odpověděl, že já budu taky odvolán z velení okruhu. Také jsem mu ukázal fotografie retranslační stanice Krašov, která byla jejich vojsky úplně rozstřílená, jestli tam byla kontrarevoluce. Na to odpověděl, že to provedla sousední pěší armáda gen. Naumenkova. Gen. Kožanov byl okamžitě odvolán a velení armády převzal jeho NŠ. V době normalizace působil jako představitel Varšavské smlouvy na ministerstvu obrany v Praze.   

Na žádost velitele pěší divize gen. Neumenkova jsme se setkali na jeho VS v brdských lesích.  Na tomto jednání jsme rozhodně odsoudili vstup vojsk a řekli jsme, že pro nás je to okupace a žádali jsme, aby okupační vojska opustila naší republiku a že u nás nebyla a není žádná kontrarevoluce.Tím naše jednání skončilo. Po 21.8.1968 jsme poskytli pomoc při založení televizního a rozhlasového studia v Kolíně. Poskytli jsme i úkryt  osobám pronásledovaným KGB a Stb, kteří se obrátili na nás o pomoc. S velitelem 9. brigády Pohraniční stráže v Sušici jsme se domluvili, že poskytneme možnost odchodu některým osobám do Spolkové republiky Německo, např. redaktorovi Toskovi a jiným. Armáda, pod vlivem tehdejšího kolaborantského velení, se velice rychle zapojila do „ normalizačního procesu v celé společnosti“. Normalizační proces v armádě od roku 1969 do roku 1975 znamenal hromadné čistky a jejich kruté následky, kde hlavním objektem byl velitelský sbor. Čistky byly prováděny podle návodu okupantů za velice aktivní účasti vysokých důstojníků, stranickopolitického aparátu a kádrováků.  O nejvyšších vojenských kádrech rozhodovala hlavní komise pro hodnocení důstojníků a  generálů, složená z NGŠ Rusova jako předsedy, náč. HPS gen. Horáčka, NMO gen.Muchy, náč. kádrové správy gen. Korbela a jeho zástupce plk.Paluše.

Všechny utvořené komise rozhodovaly tvrději, než sami Sověti požadovali. Ministr obrany gen. Dzůr horlivě prosazoval od roku 1969 trestní postih gen.Procházky-velitel ZVO, gen.Peprného-velitele Pohraniční stráže a stěžoval si, že hlavní vojenský prokurátor dosud nevyvodil závěry z materiálů, které mu předložil.
Do konce roku 1975, kdy byl ukončen celý proces masového prověřování armády a likvidace nepohodlných lidí, činil celkem  13.453 důstojníků, 2.055 praporčíků a více jak 2.000 občanských  zaměstnanců.
Ilegálními útěky důstojníků a praporčíků do ciziny od roku 1968 do roku 1970, bylo celkem 495 osob. Nejvýznamnější gen.Šejna a  plk. Řehák. 

Co říci na závěr?
Rok osmašedesátý sehrál důležitou roli i v mezinárodní politice. Západ si plně uvědomil podstatu hrůzného sovětského systému a začal pracovat na jeho rozkladu a konečné likvidaci. Československé zkušenosti ukázaly i kruhům sympatizujícím s komunismem, pravou podobu tohoto nehumánního, nedemokratického zřízení. Na Západě vpád vojsk do Československa, byl hodnocen jako vnitřní záležitost východního bloku. Ukázalo se, že sovětská vláda je připravena vtrhnout do nezávislého státu proti vůli jeho vlády a národa, když se přitom nemusí obávat vážných vojenských rizik.

Ozbrojené síly Varšavské smlouvy po trvalém umístění sovětských svazků na československém území, ve střední Evropě měly 46 divizí proti 29 divizím NATO. Ze strategického hlediska nedošlo ke změně poměru sil, jenom se zkrátila doba výstrahy a proto vyvolává potřebu použít jaderné zbraně dříve, než se předpokládalo. Tak bylo jedním z prvních plodů Brežněvovi ochrany Československa před „imperialisty“, vlastně zvýšené nebezpečí, že jeho území bude v případném konfliktu, první napadeno a ničeno jadernými zbraněmi.

Co se týká  otázky vlastizrady vedoucích a odpovědných činitelů armády, která byla klíčová a vyžadovala jmenovité a přesné určení osob, činnosti  a aktivit. V armádním organismu odsouzeníhodná a postižitelná. Bylo něco provedeno a řešeno již nebude. Je pozdě a nebyl ani velký zájem něco řešit.

Události před pětatřiceti lety budou ještě dlouho důvodem k zamyšlení.

21.8.2003

Gen.por. Ing. Stanislav Procházka

• 17.November 1989-Zamatový podvod!
• Nezverejnení a doplnení agenti ŠtB
• Nepotrestané zločiny