hlavna stranka

Kdo vyhrál první studenou válku

Zdieľaj  | 



První světová válka změnila svět - padali monarchové a v řadě zemí se s nějakou formou lidového souhlasu dostávaly k moci skupiny tvrdých a odhodlaných lidí. Například bolševici - těm pomohla mylná víra Rusů, že nic nemůže být horší než carismus, a ochota pátých kolon v jiných zemích povinně pomáhat sovětské republice v jejím boji s kontrarevolucí za použití všech legálních i nelegálních prostředků k dovedení tohoto boje až do vítězného konce, a s povinností kombinovat legální a nelegální prostředky v boji proti vládě své vlastní země.

„Vítězným únorem 1948“ se i v Československu - podle Petra Žantovského - dostala k moci úzká skupina osob, sama sebe nejprve zvoucí reprezentantem „vůle lidu“, avšak po svém způsobu silně elitářská, nepřipouštějící sebemenší pochybnost o svém dogmatu a metodách jeho prosazování. Před Sametem režim - podle sociologa I. Možného - už nevyhovoval téměř nikomu.  Jeho „změnu“ žádali i soudruzi odstavení od moci ve vnitrostranickém boji roku 1968, kteří - podle Petra Žantovského - i v prostředí Charty jednali  „elitně“’, gottwaldovsky.

Po Sametu se rozpadl Sovětský svaz, vychvalovaný jako ‘hvězda lidských civilizaci. My, lid, jsme nedokázali zabránit tomu, aby ‘jeho duch kráčel dál’ v podobě zavedených zvyků. I 25 let po Sametu - podle Jana Schneidera - „nikoli nadarmo mnozí lidé lkají, že duch předlistopadových dob je stále přítomen - v barnumských oslavách, které kloužou po povrchu". Podle Prvních zpráv se změnil jen směr zloby. (Tehdy byly imperialisti a zlo na Západě, dnes na Východě. Z hesla „Přítel USA - nepřítel národa" se stalo „Přítel Putina - nepřítel národa", symbol hmyzí agrese „mandelinka bramborová - americký brouk" nahradilo označení hlavy našeho státu „ruský šváb“.) I já uvedu příklady, jak „duch kráčí dál“.

Měníme historii i význam slov

Bylo zvykem bolševiků měnit význam slov  i  „minulost“. Nositel Nobelovy ceny Salman Rushdie také soudil, že někdy je „vhodné nechat historii zmizet. Teď právě, zdá se, u nás mizí i část historie 17. listopadu. Ten den v r. 1941 zástupci studentů světa vy-hlásili Mezinárodním dnem studentstva, aby připomínal německá zvěrstva proti studentům v zemi ‘pod německou ochranou’ v listopadu 1939 - razie, zatýkání, popravy bez soudu, deportace do koncentráků, atd. Českoslovenští studenti dovolili r. 1990 politikům změnit Mezinárodní den na  „náš“ Den boje studentů za svobodu a demokracii. Čeští studenti pak dovolili vymazat studenty z názvu Dne úplně. Při oslavné kampani k výročí Sametu jsem na veřejnoprávním rozhlase nezaslechl žádnou připomínku událostí z roku 1939. Rozhlas předkládal, jako Mussoliniho fašisté a Leninovi bolševici, upravený obraz dění spjatého s převzetím moci.

V té upravené „historii“ chybí mj. Jazzová sekce, po polské Solidaritě snad nejpočetnější skupina praktického vzdoru proti moci. Děkanka Filosofické fakulty UK Mirjam Friedová na konferenci Kontexty 17. listopadu vyprávěla politickou pohádku, že našinci se až v listopadu 1989 probrali z normalizačního spánku. Tak vzniká dojem, že Charta byla ve vzdoru osamělá, a nová generace obdivuje jen Havla a spol. Jinak smýšlející lidi považuje za bolševiky, komunisty, nebo Čecháčky tesknící po „totáči“. Opakuje, že brutální zásah 17. 11. 1989 na Národní je masakr, ač tehdy nikdo nezahynul, a že mocní jsou prý „elity“, tedy „ti nejlepší“.  Budu brzy potřebovat česko-český slovníček, abych si rozuměl s touto generací.

„Vedoucí úlohu“ zajistí integrace a ekonomizace

Vedoucí úloha císařů a králů bývala „zdůvodněna“ tím, že vládnou z Boží milosti. Bolševici si zaručili „vedoucí úlohu ve společnosti“ zákonem. Zákon byl zrušen, ale evropští socialisté si přesto zařídili „vedoucí úlohu“; způsob popsal sovětský disident Vladimír Bukovskij v knize Roberta Buchara Revoluce 1989. Utajené informace ze zákulisí.
Do roku 1985 byl vytvořen západoevropský otevřený trh, dobrý pro evropskou ekonomiku. Pak se objevil návrh vytvořit sjednocený evropský superstát se strukturou podobnou té sovětské. Tedy za-vést mírnou a nenásilnou formou socialismus ve všech evropských zemích najednou. Taková „politická integrace“ zaručuje socialistickým silám bez ohledu na volby v jednotlivých zemích usadit se trvale v nejvyšších patrech evropské moci a z nich zavádět socialistické inovace, i kdyby Evropané byli valnou většinou proti jejich zavádění. Podle Bukovského to italští komunisté jako první navrhli M. Gorbačovovi, a on projekt nazval Společný evropský domov. Velkou roli v tom projektu sehráli i francouzský prezident F. Mitterrand, španělský premiér Felipe Gonzáles, Němec Willy Brandt, britští labouristé. Podle některých historiků tím Čechy a Slováky ze Západu dostihl komunisty slibovaný „socialismus s lidskou tváři“. 

Evropané si tak financují systém, který je odsouvá na vedlejší kolej. Proč by měl politik evropského státu ve sporu svého lidu s mocenským Centrem být na straně lidu, když Centrum mu za loajalitu může dát místo ve vyšších strukturách a podstatně vyšší ohodnocení? V těch evropských strukturách se po ztrátě moci doma uchytili jak Gorbačov a Németh,  tak další staré kádry, což opakovaně potvrzuje složení Evropské komise.

Jako předlistopadové nomenklatury poníženě „spolupracovaly“ se Sověty, spolupracují už desítky let „elity“ politické s ekonomickými. Podle ekonoma a politologa Petra Robejška se „ekonomické elity“ nadřadily politice a žádají, aby jejich byznys dobře běžel a zisk nebyl omezován, „politické elity“ pro to mají umetat cestu. Ekonomizace politiky se podle Robejška blíží stavu v autoritářské Číně, kde dimenze demokratická je silně potlačena ekonomickou. Podle papeže Františka „nadnárodní, ale nikoli univerzální zájmy přeměňují demokracie na uniformní systémy sloužící neznámým impériím. Čelit tomuto tlaku je výzva, před kterou vás staví dějiny".

V. Bukovský je skeptický k budoucnosti socialistického projektu: Pokud se tyto totalitní ideologické struktury přestanou rozšiřovat, začnou upadat. Proto Evropská unie bude pokračovat ve své expanzi... Poroste jako Sovětský svaz a samozřejmě se jednoho dne zhroutí. Jsem přesvědčen, že bude mít stejný osud jako Sovětský svaz. Přefoukne se, praskne a zhroutí se.

Kdo vyhrál studenou válku

Bolševici lidem vnucovali ideologicky zploštělý pohled na svět jako kolbiště sil „dobra" a „zla", provázený démonizaci imperialistického Zla. S nástupem politického neokonzervatismu v 80. letech sílil i v USA podobný zploštělý pohled, zde antikomunistický. Když R. Reagana vystřídal v Bílém domě G. Bush senior, došlo ke zmrazení americko-sovětských vztahů, a podle člena Solidarity Adama Michnika USA v těch rozhodujících chvílích „zaspaly dějiny”. Při návštěvě Polska a Maďarska v červenci 1989 ještě Bush hovořil o změnách na spadnutí, které musí Západ spustit! Na místě ale vývoj pochopil a i dosavadní  „arcinepřátele“ zapojil do dění. Jaruzelského doporučil na polského prezidenta, protože mu věřily obě strany polského konfliktu,  Sovětský svaz zapojil do jednání o ukončení studené války,  znovusjednocení Německa a odchodu sovětských vojsk ze střední Evropy. USA se pak staly nejvýznamnější světovou vojenskou a hospodářskou velmocí, ale pro Bushe seniora byly první mezi rovnými. V srpnu 1990 pomohly osvobodit Kuvajt, ale nezabředly do nekonečného konfliktu tažením na Bagdád.

To se zdá jako soudnost, moudrost. Zastánci politiky konfrontace měli Bushe seniora za „třasořitku" a „slabocha". Podle Meyera se nezabývali příčinami proměny východní Evropy, ale přijali mýtus o vítězství USA ve studené válce. Neobnovovali světovou rovnováhu sil, ač podle Zb. Brzezinského protiváhou USA mohla být Euroasie s dominancí Německa a Francie na západě, Číny na východě. Clintonova ministryně zahraničí Madeleine Albrightová vyhlásila novou  „hvězdu lidských civilizací“. Hovořila o Americe jako o zemi, která je „nezbytná“, má-li zvítězit dobro. „Tyčíme se nad ostatními... ,vidíme dál do budoucnosti...“, povinností nás, Američanů, je přinášet svobodu a demokracii světu, říkala Albrightová, a začaly „humanitární intervence". Francouzský ministr zahraničí H. Védrine USA překřtil na „hypervelmoc“, která se valí bez ohledu na pocity a zájmy ostatních. S. P. Huntington, autor Střetu civilizací, odsoudil Clintonovu administrativu jako “velmoc nabubřelých hodnoť, která „ostatním zemím káže o univerzálně platných amerických zásadách, postupech a institucíc“. Zato Václav Havel nadšeně doporučil Albrightovou i na náš Hrad.

Obdobou Deklarace o vytvoření Sovětského svazu, který měl časem zahrnout celý svět, se na přelomu tisíciletí stal Projekt pro nové americké století (PNAC). Podle mocných z PNAC měly USA vpadnout do Iráku, neboť ponechat Saddáma Husseina u moci je vzdání se terorismu, a všechny národy se mají podrobit americké vůli. Jako dříve u nás vládnoucí  „dělnické kádry“, i dnešní mocní pochází z „dobrých“ rodin, ale neumí vládnout, po svržení „tyrana“ pokračovat k občanské společnosti, právnímu státu a fungujícímu hospodářství. Zato chtějí mít „pod dohledem“ a „na povel“ i další země, jak dokazují skandály s odposlechy státníků a zavazování si novinářů. Kdo vlastně vyhrál studenou válku, když sovětské zvyky zvítězily i v USA?

Příznivci USA a případně i EU možná namítnou, proč by si měly Amerika či Unie podřizovat svět. Odpověď může být úplně stejná, jako Meyerovo vysvětlení změn ve východní Evropě - kvůli ekonomice! I u nás v nakladatelství Paseka vyšla kniha významného britského ekonoma Stephena D. Kinga Až dojdou peníze (Konec západního blahobytu), vysvětlující že současná stagnace může záhy přerůst v krizi nebývalých rozměrů, a své cíle Západ naplní jen v případě další ekonomické expanze. Politika je i bojem o odbytiště produkce.

Americký lid má dle Deklarace nezávislosti právo svou vládu vyměnit. Může to právo naplnit? Neuspěl, když zvolil Obamu, který se nabídl jako opak G. W. Bushe. Ivan Hoffman to komentoval: Obama se pohybuje ve stejných mantinelech jako Bush, má stejné sponzory, kteří ho pověřují stejnými domácími úkoly a má tudíž logicky i velice podobné výsledky. Nic z toho co slíbil, nemohl splnit, aniž by provedl systémové změny. A na to je coby prezident velice malý pán. Politik nevládne systémem, nýbrž je systémem ovládán... Svobodná volba jiné vlády, která se však neliší od předchozí, nemá valnou cenu, dodává Petr Robejšek a píše o Konci snu o globální demokracii.

Demokratická politika v nezbolševizovaném významu toho slova byla charakteristická svou snahou koordinovat zájmy odlišných společenských skupin a hledat co nejharmoničtější způsoby správy a vývoje společnosti. To, že lid nemůže vládu kontrolovat a případně korigovat její kroky, jsme po Sametu označili za nelegitimní.

 Mgr. František Rozhoň, 27. 11. 2014

S použitím sborníku Střet civilizací? Dominance Západu, nebo dialog světových kultur, Praha 2002, a knihy Američana Michaela Meyera 1989 Rok který změnil svět; Dosud nezveřejněné okolnosti     pádu Berlínské zdi.

           

hlavna stranka