|
Slýchá to tu každý, že zásah proti vzpomínkové akci připomínající výročí uzavření našich vysokých škol nacisty 17. 11. 1989 odstartoval revoluci. Někteří však vývoj „po zásahu“ pojmenovávají jinak. K impozantnímu divadelnímu představení hranému pro svět, případně ke Street party ho přirovnal profesor politických věd a novinář John Keane i hlavní zpravodaj časopisu Newsweek pro Německo a východní Evropu Michael Meyer. Jan Beneš, zakládající si na nezbolševizovaném vyjadřování, napsal (v knize Čas voněl snem), že po vhodně zmanipulované demonstraci 17. listopadu se s tím část místní věrchušky kolem generála Václavíka nechtěla smířit a dotázala se, zda by jim Střední skupina vojsk (okupační jednotky v Československu) byla ochotna pomoci. 19. listopadu se dozvěděli, že ne. Dne 24. listopadu to KSČ bez boje vzdala. Divná to revoluce, proti které se nikdo nebránil.
K 25. výročí těch událostí stojí za to připomenout, jak popsal východoevropské revoluce, kterých byl často osobně účasten, zmíněný Američan Michael Meyer v knize 1989 Rok který změnil svět s podtitulem Dosud nezveřejněné okolnosti pádu Berlínské zdi.
Československá socialistická republika
Československý „socialismus" byl podle Meyera autokratickou vládou několika osob, jejichž postupy stěží připomínaly socialistické či sociálně orientované strany moderní Evropy. Režim někdejšího politického vězně Gustáva Husáka nabízel slušnou životní úroveň, ale žádal politické poddanství. Podle V. Havla vyžadoval kapitulaci a přizpůsobení režimu, který aplikuje na všechny neviditelné násilí, postupně ničí osobnost a základní lidskou důstojnost doslova každého. Režim poslala „do kytek“ fáma o smrti studenta, kterého hrál estébák.
U „socialistických“ sousedů Československa byla situace jiná hlavním impulsem k revolučním změnám byla jejich hospodářská situace.
Svaz sovětských socialistických republik
V zemi, která měla být rozhodným krokem na cestě k vytvoření Světové sovětské socialistické republiky, se 11.3.1985 stal lídrem Michail Sergejevič Gorbačov. Ten neupíral své Straně právo vytvořit spravedlivou společnost a nechtěl nechat rozhodnutí na náhodě a na lidech, připouštěl však, že je nezbytné svobodné soupeření myšlenek... musíme mít na paměti, že vedoucí úloha nebyla naší straně dána kýmsi shora na věčné časy.
Gorbačov měl osobní kontakty s lídry západních zemí a projevoval zájem stavět s nimi společný evropský dům. Podle Margaret Thatcherové byl mužem, se kterým by mohla dělat byznys. Zapálený bojovník studené války US prezident Ronald Reagan uznal, že konfrontace s Gorbačovem není dobrá politika.
Představitelům vazalských zemí reálného socialismu Gorbačov vzkazoval, že jejich budoucnost záleží na nich a Moskva do toho nebude zasahovat. Příčinou byl zjevně i fakt, že i Sovětský svaz čelil obrovským hospodářským problémům. Perestrojka nepřinášela předpokládané oživení sovětského hospodářství. Propadly se příjmy z vývozu, mj. proto, že ceny ropy klesly ze 40 dolarů za barel na jaře 1980 na méně než 9 dolarů v roce 1988, jen v roce 1986 se snížily o polovinu. Část příjmů z vývozu spolkly splátky úroků ze zahraničních dluhů. Moskva si nemohla dovolit investovat do nových výrobních kapacit a do těžby a růstové ukazatele se propadly na třetinu hodnoty z poloviny sedmdesátých let za Brežněvovy éry. Nejžádanější zboží bylo stále dražší a přesto nedostatkové, zdvojnásobily se ceny potravin, příjem na hlavu se smrsknul na třetinu či míň. Gorbačov mohl či musel odmítat i žádosti satelitů o peníze.
Maďarská lidová republika
I zde byla situace státní pokladny kritická a hospodářství ovládl chaos. Poradce německého kancléře Kohla Horst Teltschik navrhl Gorbačovovi i šéfovi Maďarské socialistické dělnické strany Grószovi, aby se maďarským premiérem stal Miklós Németh, člověk s diplomem z Harwardu schopný zavést hospodářské reformy a oživit ekonomiku celého východního bloku. 24.11.1988 Strana udělala Németha premiérem s úkolem zachránit, co se dá. Németh s blízkými spolupracovníky - pět či šest představitelů Strany a vlády se kontrole Strany vymkli. Reformovali nejen hospodářství, ale celý společenský systém, což staré kádry považovaly za výzvu ke společenským nepokojům. O reformy zpočátku nestáli ani obyčejní lidé, ale skupinka kolem Németha to změnila.
Ve snaze zbavit Maďarsko vazalské závislosti, začal ministr Imre Pozsgay přehodnocovat události z roku 1956. Odmítal boji Maďarů proti tankům sovětských okupantů říkat spiknutí zosnované západními kontrarevolucionáři a zrádci. Začal vinit stranické vůdce z neoprávněného potlačení lidového národního povstání proti tyranii, z masové vraždy, a zpochybňoval právo současného režimu na existenci.
Aby si stát nemohl dělat s lidmi, co chtěl, připravoval ministr Kálmán Kulcsár novou Ústavu, která by (jako americká) zaručila práva jednotlivce vůči státu jako „nezcizitelná“.
Nový zákon nechal Maďarské socialistické dělnické straně monopol jediné strany, ale povolil i nezávislé opoziční politické skupiny. V zemi to začalo vřít. Podle Meyera těch pár disidentů hodných toho jména se buď připojilo k hlavnímu proudu a vstoupilo do některé z nových „stran“, nebo si jich ostatní přestali všímat, a to jak obyčejní lidé, tak úřady, které je předtím pronásledovaly. Proti čemu či proti komu měli teď protestovat?
Premiér Németh zajel do Moskvy vysvětlit Gorbačovovi své záměry. Gorbačov nesouhlasil, podle něj správná cesta vede jedině zpět ke kořenům leninismu', ale potvrdil, že o budoucnosti Maďarska rozhodnou Maďaři, ne Moskva. Na Némethovu otázku, Když volby proběhnou a my je nevyhrajeme, vtrhnete k nám jako v šestapadesátém?’, Gorbačov odpověděl Nět. Alespoň dokud na téhle židli sedím já. Řeč byla i o železné oponě. Németh řekl, Nedám na opravu plotu ani forint. Ten plot patří Varšavské smlouvě. Musí to zaplatit ona. A Gorbačov odvětil To v žádném případě nepůjde. Nemáme peníze. Németh usoudil, že smí pokračovat v reformách. Po návratu otevřel veřejnou diskusi se zástupci opozice včetně příslušníků politických stran odstraněných po válce.
Přestal udržovat „plot“ železné opony kvůli finanční úspoře. Peníze ale nemusely být jediným dúvodem. Podle Meyera Németh od poloviny osmdesátých let jednal s již zmíněným poradcem německého kancléře Teltschikem jak o ekonomice a podmínkách miliardové půjčky u Deutsche Bank, tak neoficiálně o tom, jak zásadním způsobem změnit NDR. Protože se Németh obával reakce Varšavské smlouvy na proděravění železné opony, zastavení dodávek energie nebo uvalení ekonomických sankcí, optal se v Bonnu „pomůžete nám?" Německý kancléř Kohl slíbil veškerou potřebnou podporu a Maďarsko 2. května 1989 začalo „stříhat dráty“ a 11. září uvolnilo hranice. Začal velký útěk občanů NDR do Západního Německa, vrcholící sjednocením Německa (3.10.1990). V Berlíně to připomíná nenápadná deska s textem „Od lidu Německa pro lid Maďarska, jemuž vděčíme za sjednocení Německa, demokratické Maďarsko a svobodnou Evropu.“
Sjednocení Německa podle Meyera nebylo jediným požadavkem, který v Německu zněl. Zmněného 11. září zněly v Brémách na sjezdu Kohlovy vládní Křesťanskodemokratické unie i požadavky na navrácení německých hranic před rok 1937.
Horst Teltschik řekl o Némethovi a jeho skupince: „V dějinách lidstva je velmi málo případů, kdy se vůdčí představitelé diktátorského režimu stali těmi, kdo prosazují demokracii, i když věděli, že případné volby prohrají." Takové případy však byly i v Polsku.
Polská lidová republika
Zde byla dlouholetá tradice protiruského a později protibolševického odboje. 13. prosince 1981 předseda vlády a šéf Strany Wojciech Witold Jaruzelski vyhlásil stan wojenny, válečný stav, zakázal odborové hnutí Solidamošč a dal uvěznit jeho předáky. Během následujícího desetiletí se ekonomika propadla, roční inflace byla 60% a hrozilo, že vyskočí až na 500%. Polská mluvčí pro lidská práva Danuta Zagrodska mluvila o rozsáhlém potlačování lidských práv, práva na trochu úcty a pohodlí - i kdyby v Polsku už žádní političtí vězni nebyli, existovaly různé stupně útlaku všech Poláků, ve vězení jako na svobodě. Tehdy Jaruzelski přizval i dosud zakázanou opozici k spoluodpovědnosti především za budoucí utahování ekonomického opasku.
Po vzoru Maďarska „opoziční skupiny“ jako Solidarita měly mít možnost účastnit se voleb. Při vědomí, že vzájemná spolupráce je důležitá pro hospodářství země, se ti u moci i v opozici sešli u „kulatého stolu“. Ten skončil 7. dubna dohodou. 4. června 1989 začaly volby, v nichž s převahou zvítězila Solidarita. Polská sjednocená dělnická strana se výsledkům podřídila a Solidarita koncem léta vytvořila vládu. Jaruzelski, včera symbol útlaku, se stal jediným, komu Solidarita i Strana věřili natolik, že souhlasili, aby zemi v tomto nebezpečném období vedl právě on; kandidaturu Jaruzelského na prezidenta podpořil i US prezident G. Bush.
Polská sjednocená dělnická strana si pak dala pokrokovou nálepku sociálních demokratů a začala horovat pro kapitalismus zbavený pout. Její mluvčí říkal jen se podívejte, kolik bývalých vysokých funkcionářů odešlo z veřejné služby a začalo podnikat „a už teď vydělávají hromady peněz!“ Meyerovi to připadalo nestoudné a bezmezné drzé, nevěděl, že taková tvárnost je běžnou vlastností bolševika. Mnozí z těch, kteří tehdy převlékli kabáty, se za tři roky demokratickou cestou vrátili k moci. Radoslaw Sikorski, dnes ministr zahraničí, to vysvětlil roku 1996 v článku Jak jsme ztratili Polsko: Lepší průpravou pro demokratickou politiku bylo působení v bolševickém mocenském aparátu než v disentu. Disent vyžadoval lidi idealistické a neústupné, bolševici přitahovali lidi ambiciózní, pragmatické a morálně flexibilní.
Německá demokratická republika
NDR tajná policie Stasi vymýtila disent prakticky ze všech oblastí života. Země vypadala semknuté kolem družstva starců v čele s Erichem Honeckerem. Ten podle Meyera svým spoluobčanům dělal totéž, co němečtí fašisté jemu. Na 7. října 1989 chystal oslavy 40ti let trvání NDR, ale nechtěl slyšet, že státní dluh dosáhl 26 miliard dolarů a splátky úroků představovaly 2/3 státního příjmu. Honecker nemluvil s kolegy ani o problému s dírami v železné oponě, takže US velvyslanec mluvil o „mlčenlivé krizi“. Když z rozhodnutí Honeckera jel první ze zapečetěných vlaků z Prahy přes NDR na Západ, tlačily se na nádražích po trase tisíce východních Němců, v Drážďanech je policie zbila. V do té chvíle klidné NDR, z níž se lidé snažili přes Maďarsko či Prahu dostat ven, začaly masové demonstrace a neukončilo je nahrazení Honeckera Krenzem. 9. listopadu 1989 berlínský tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Schabowski omylem řekl na tiskové konferenci, že východní Němci mohou okamžitě volně cestovat. Lidé to slyšeli v televizi a desítky tisíc jich přišly k přechodům na Západ. Velitelé východoněmecké pohraniční stráže čtyři hodiny marně sháněli instrukce, ale ti u moci byli k nezastižení, Schabowski lhostejně jel na večeři, jiní do divadel či k milenkám. Před půlnocí velitelé na dvou berlínských přechodech nechali zvednout závory. Tak si lid vynutil, že Berlínská zeď ztratila smysl. Zanedlouho bylo i po NDR.
Pokračování
Pár hodin po pádu Berlínské zdi skončil i Todor Živkov, který stál 35 let v čele zbolševizovaného Bulharska, podle Meyera ho nesvrhly vzedmuté revoluční síly budoucích demokratů, ale proběhl státní převrat, který zachoval starý režim. V prosinci na povstání v rumunském Temešváru navázal skrytý státní převrat. Částečně díky maďarské tajné službě, která pomocí elektronického pátracího zařízení pomohla najít vládce Ceauseska, to skončilo šťastně pro ty, kteří svržení Nicolae Ceauseska plánovali. 12.12.1991 zanikl Sovětský svaz, stát který měl podřídit své vůli státy ostatní.
Rok 1989 byl podle Meyera zlomový, kdy cosi přechodného končilo, ale současně, a to je důležitější, začínalo. Byl to rok, který změnil svět, USA nevyjímaje. Je čas pochopit jak a proč jít dál. O tom, co tehdy začínalo, čtěte příště.
Mgr. František Rozhoň
28. září 2014
|
