Češi zcizili část ruského imperiálního pokladu a rabovali v letech 1918-1921 Sibiř. Sokolové systematicky obírali české vojáky v rakouských uniformách vracející se po válce z fronty přímo na nádražích o vše, co mělo, byť nepatrnou, cenu.
Pozemková reforma po první světové válce jako jediná vybočovala z bezmezného českého kradení bez náhrady, protože za zabavenou půdu vyplácela majitelům, zdaleka ale ne všem, nejvýše 1/3 ceny - zato 98 % půdní rozlohy dostali lidé, u nichž byla příslušnost ke státotvornému národu potvrzena úřadem. Prezident republiky šel příkladem: nechal vyvlastnit zámek v Lánech a sídlo v Topoľčiankách.
Pak už se jen kradlo ve jménu českého národa bez náhrady: majetek židům se za války arizoval sice na nátlak Němců, ale Češi po válce nevrátili židům ani majetek nemovitý. To nemluvíme o tom, jak Češi vykrádali byty židů dříve, než dotyční stačili odejít na shromaždiště k transportu do koncentračních táborů. Pak se Češi obohatili o obrovský majetek po vyhnaných čs. Němcích, který dokázali během dvou prvních poválečných let ze dvou třetin rozkrást. Druhá pozemková reforma v roce 1945 vyvlastňovala bez jakékoli, byť symbolické, finanční náhrady a v naprosté většině půdu v pohraničí. Ukradli, pardon vyvlastnili, majetek zbylé šlechtě, taktéž stihli hned po válce se zmocnit majetku nešlechtických bohatších jedinců znárodněním a to bez nadvlády komunistů. Od roku 1947 okrádali o majetek i drobné živnostníky, aby je po převzetí moci bolševiky okradli zcela. Po roce 1989 rozkradli státní majetek kuponovou privatizací a tunelováním.
Z vylíčených fakt vyvěrá zřejmě podvědomý iracionální český strach z toho, co by se možná mohlo stát, kdyby se dekrety prezidenta republiky zrušily. A současně jsou to také dějiny novodobé české státnosti v kostce.
Tomáš Masaryk zřejmě vlastnosti Čechů dobře znal, protože je ve známém heslu nabádal, aby přestali krást a bát se, byť sám ale šel v kradení příkladem. Je tedy nevyšší čas změnit nápis na prezidentské standartě z "Pravda vítězí" na "Co jsme nakradli, nevydáme!"