Kdo je tady vrahem?

Radomír Malý

„Vyznamenali vrahy..." – to je možno dnes často slyšet z úst některých našich lidí, ohloupených sprostým vyjádřením předsedy KSČM Vojtěcha Filipa k udělení vyznamenání bratřím Mašínům a Milanu Paumerovi. U části české veřejnosti jsou to „vrahové", protože zabili při svém útěku na Západ 6 lidí.

Na tuto drzost je třeba položit protiotázku: Kdo je tady vrahem? Podle právní definice každého civilizovaného státu je vrahem ten, kdo „vědomě, úmyslně a s rozvahou zabije druhého člověka...“ Bylo tomu tak u bratří Mašínů a jejich skupiny?

Ze 6 mrtvých se jednalo o 4 jasné případy sebeobrany. 3 východoněmečtí a 1 český příslušník ozbrojených složek, kdy šlo o střelbu muže proti muži, o to, „kdo z koho“. Buď bude zastřelen pronásledovatel nebo pronásledovaný – jiná možnost nebyla. Spornější jsou pouze dva případy, které se odehrály na našem území. Zabití pokladníka a otce malých dětí byla zajisté tragédie – ale on vytáhl zbraň. Kdyby Mašínům vydal požadované peníze, které nezbytně potřebovali, aby přežili a dostali se do zahraničí, zůstal by naživu. Mašínové neměli v úmyslu ho zastřelit. Z etického hlediska mohou být námitky proti faktu, že přepadli vůz s penězi, nicméně i katolická morálka nepovažuje za hřích krádež či loupež v extrémních případech, kdy jde bez vlastního zavinění o život – a Mašínům o něj skutečně šlo. Nebyli gangstery ani teroristy, neloupili a nekradli, nepřepadali civilní obyvatelstvo. Byli protiprávně pronásledovaní a štvaní jako škodná zvěř, měli proti sobě stovky ozbrojených příslušníků bezpečnostních složek. V takové situaci se jednalo o záchranu holého života, proto neměli vyhnutí a museli jednat, jak jednali.

Diskutabilnější je podřezání spoutaného příslušníka SNB. Lze spekulovat, jestli toto bylo opravdu nutné, jestli nestačilo zavřít ho na záchod. Nám se ale o tom dobře diskutuje, když jsme v jejich „kůži“ nebyli. Mašínové prchali, šlo jim o holé přežití, o to, aby se ubránili několikanásobné přesile policistů a vojáků. V tomto stavu člověk často jedná iracionálně a zkratkovitě, nota bene onen zabitý příslušník SNB, i když si smrt nezasloužil, nebyl žádnou zcela nevinnou obětí. Nosil policejní uniformu zločinného režimu a k tomu ho nikdo nenutil. Pro tuto službu byli vybíráni jen lidé dobře prokádrovaní, u nichž bylo jasné, že jsou ochotni na pouhý rozkaz všemocné strany se dopouštět i nejkrvavějších zločinů.

Existují-li tedy pochybnosti o správnosti udělit vyznamenání Mašínům, tak se ptám, proč nevztáhnout totéž i na četné vyznamenané odbojáře z druhé světové války? Partyzán Tomek, vyznamenaný po válce in memoriam (padl v boji na konci války), v přestrojení za kominíka vložil bombu do rekreačního objektu na Valašsku, v němž probíhalo školení příslušníků SS. Při výbuchu nezahynuli jen esesáci, nýbrž i český personál objektu, tj. kuchařky a uklízečky. Při vyhazování německých muničních vlaků do povětří partyzány hynuli i zcela nevinní čeští strojvůdci. Bude někdo kvůli tomu pokládat české odbojáře za vrahy? Válka je vždycky krutá a přicházejí při ní o život i zcela nevinní a nezúčastnění lidé, nezřídka se stávají obětmi i té strany, která je v právu a vede spravedlivý boj.

Nejsme nelidští a obětí na životech, které po sobě zanechali bratří Mašínové, litujeme a chápeme pocity jejich pozůstalých rodinných příslušníků. Jenže označují-li za vrahy bratry Mašíny, tak je třeba ukázat jim prstem na jiné vrahy, ty skutečné: komunistické nositele moci. Ti mají na svědomí smrt jejich manželů a otců, ne bratři Mašínové. Kdyby komunisté nerozpoutali nevyhlášenou válku všem českých občanům, kteří projevovali nesouhlas se zvrácenou a antihumánní bolševickou ideologií, mohli tito mužové ještě dnes žít. Dovolím si připojit jednu analogii: Dnes málokterá německá rodina obviňuje ze smrti svého manžela či otce, za války příslušníka wehrmachtu, spojeneckého vojáka, který ho zastřelil. Dospěli ke zcela logickému závěru, že jeho skutečnými vrahy byli Hitler a nacističtí pohlaváři, kteří ho vehnali do zločinné a nesmyslné války. Neplatí snad totéž i o obětech na životech, jež po sobě zanechali Mašínové? Komunisté byli agresory, kteří likvidovali každý svobodný projev českých občanů, zahájili monstrprocesy a často jen na základě příslušnosti k „vykořisťovatelské třídě“ postavili člověka před soud a odsoudili jej k trestu smrti, když ho nejprve krutým mučením donutili přiznat se ke stupidním obviněním. Mašínové a jejich skupina nekapitulovali a postavili se komunistickým útočníkům a tyranům na odpor se zbraní v ruce. Sami zakusili ještě předtím pronásledování ze strany režimu, jeden z nich již poznal na vlastní kůži bolševický kriminál a estébácký výslech. Pochopili zrůdnost bolševismu na základě procesu s Miladou Horákovou, katolickými církevními hodnostáři a údajnými „babickými vrahy". To byl krutý mocenský ozbrojený boj proti všem programovým nekomunistům a tady byla morálně oprávněná obrana. Někdo volil obranu perem a slovem, někdo pasivní resistencí, někdo vzal do ruky zbraň. Díky každému, kdo zvolil kteroukoliv z těchto forem.

Komunistický režim zanechal u nás podle neúplných odhadů 8 tisíc nevinných obětí na životě: popravených na základě krutého rozsudku, zavražděných, zahynulých v pracovních táborech a vězeních, zastřelených při pokusu o útěk přes hranice atd. K tomu připočtěme nejméně 300 tisíc nevinně uvězněných, kteří, ač se ničím neprovinili, strávili roky a desetiletí v bolševickém kriminále, které jim nikdo nevrátí. Mnozí již zemřeli bez jakékoliv satisfakce. Jestliže tváří v tvář těmto faktům mluví soudruh Filip o Mašínech jako o „vrazích", pak jen ukazuje zločinnou tvář své strany, která se nezměnila a nadále trvá.

PhDr. Radomír Malý